Nekorektní blog Petra Kubáče na Blog.cz

Ani nevíme v jakém žijeme luxusu. Autem dojedeme do hypermarketu a doma se ohřejeme u ústředního topení. Pěkně to vynikne ve srovnání s Anglickou průmyslovou revolucí, kdy chudinu hnal hlad z čistého venkova do extrémně špinavých ubohých a nemocemi prolezlých měst - je to tak?

Luxus nám brzy skončí protože základy naší civilizace se poněkud kymácí - ropa brzy nebude, a tím je nejistá otázka energií, dopravy, zemědělství, jaderná energetika je nejistá, ternomojaderné elektrárny nikde. Nejistá budoucnost?

Do toho všichni mediální manipulátoři křičí své názory jak dopředu. A je těžké se v nich vyznat. Nebudu níkomu dávat žádné rady ale pokusím se formulovat jak sám vnímám co nás může spasit a co nás pošle do pekel.

Co mají tyto pekelné myšlenky něco společného. Mocné lobby v pozadí využívají odhodlání polovzdělaných aktivistů?

Nebo je jendotící myšlenkou pokrok zpátky na stromy jako jaderných elektráren a očkování ?

Co já považuju za pozitivní zprávu:

A tak dále a tak podobně -nic z toho není převratná zpráva, ale každá taková věc nám pomůže přežít aniž bychom se vraceli ke společnosti 18 století s chudobou a chorobami. Možná budeme částečně muset, ale to je trošku jiná pohádka.

Takže až budete uvažovat nad tím, co nám kdo sděluje svým sdělením, přemýšlejte jestli jeho návrh vede do budoucnosti, nebo do minulosti. Není tak složité to poznat.

My zdravotníci asi nemáme rádi své pacienty.

Každý z nás se někdy před pubertou zakoukal do Růžové ordinace, nebo do Nemocnice na kraji města, něco v něm hrklo a začal mít spasitelské představy.

Já osobně například jsem od tří let, po shlédnutí TV serálu Dobrodružství Vladímíra Smolíka chtěl být kosmonautem, pak biologem a pak - bohužel - lékařem. Pak jsem chtěl krátkou chvíli být inženýrem, ale to mi maminka jedním, celodenním, hysterickým záchvatem vymluvila, tak jsem se z blbosti vydal do údolí bolesti.

V mládí ma každý o zdravotnictví plno ušlechtilých představ, že bude pomáhat lidem, zachraňovat životy, že na něj budou s úctou koukat. Sám jsem chtěl bádat v oblasti buněčných membrán, protože to je místo kde se projevují choroby jako je rakovina a tak .... No a pokud neobjevíte léčbu nějaké smrtelné choroby tak aspoň budete ulevovat trpícím a budete naplněni ušlechtilými pocity.

Což je bohužel velký omyl, ze kterého všichni zdravotníci těžko hledají cestu ven. Bohužel choroba není náhoda, a většinou to není ani nečekaná rána osudu. Abyste dneska onemocněli tak musíte být buď vemi staří, nebo geneticky handicapovaní, nebo musí mít Váš životní styl nějakou poruchu. Takže v praxi místo pomoci trpícím se hádate s přibuznými, jestli lehká nemohoucnost jejich babičky je důvodem k nekonečnému pobytu v nemocnici (často s návštěvami den po vyplacení důchodu). Nebo léčíte nevyléčítelné - třeba. takový klučina s těžkou srdeční vadou, který nestihl zemřít po porodu, a proto je z 21 let svého života již 21 let v komatu, nebo jiní nešťastníci, kterým není pomoci, protože, ač to medicína nedovede odhalit, je na nich na první pohled jasné že mají nějakou vrozenou vadu, která je prostě nezmizí, ať děláte co děláte.

Předchozí dvě skupiny jsou smutné, ale nejsou zase tak frustrující. Nejvíce frustrující jsou lidi , kteří - čtenářstvo promine - jsou handicapováni tím, že jsou hloupí. Takových je ve zdravotnictví bohužel většina. Představte si čověka, který svým nezřízeným životem, se prokouřil, prochlastal a prožral až k prvním komplikacím tohoto životního stylu. Když už mu je blbě tak příjde své - velmi často - nechtutě smradlavé a nemyté - tělo předvést doktorovi, a protože "si přece celý život platí pojištění" tak návštěvu u doktora okoření ještě náležitou dávkou agresivity a sprosťáctví.

Obrázek je pouze ilustrativní - nicméně přesně ilustrativní.

Co máte dělat nad nemocným, který celých dosavadních 40-60 let svého života pracoval na své brzké smrti a teď se naštvaně diví, že po tolika letech se mu dílo začalo dařit ?

Bohužel takových pacientů máte v práci tolik, že zkušenosti s nimi tvoří nezanedbatelnou většinu dojmů z práce.

Možná ortopedi, nebo plastičtí chirugové mají jinou zkušenost, ale my "rádoby" internisti si nejvíce pamatujeme sondování zda se v lepivém kožním laloku skrývají se zapáchající slipy nebo ne - a za to jsme rádi že za to nejsme biti, o sestrách ani nemluvě. Takže místo pomoci trpícím když vidíte typickou mohutnou postavu ve dveřích ordinace už se modlíte "snad se ten človíček umyl aspoň trochu a snad se bude chovat slušně". A to jsem prosím dvoumetrový pořez a mrtvoly jsem na škole pitval bez rukavic (latex mi smrdí víc než maso) - takže nejsem žádná citlivka.

Rád si poslechnu od zkušených, že nemám pravdu, ale obávám se že mám. Bohužel