My zdravotníci asi nemáme rádi své pacienty.
Každý z nás se někdy před pubertou zakoukal do Růžové ordinace, nebo do Nemocnice na kraji města, něco v něm hrklo a začal mít spasitelské představy.
Já osobně například jsem od tří let, po shlédnutí TV serálu Dobrodružství Vladímíra Smolíka chtěl být kosmonautem, pak biologem a pak - bohužel - lékařem. Pak jsem chtěl krátkou chvíli být inženýrem, ale to mi maminka jedním, celodenním, hysterickým záchvatem vymluvila, tak jsem se z blbosti vydal do údolí bolesti.
V mládí ma každý o zdravotnictví plno ušlechtilých představ, že bude pomáhat lidem, zachraňovat životy, že na něj budou s úctou koukat. Sám jsem chtěl bádat v oblasti buněčných membrán, protože to je místo kde se projevují choroby jako je rakovina a tak .... No a pokud neobjevíte léčbu nějaké smrtelné choroby tak aspoň budete ulevovat trpícím a budete naplněni ušlechtilými pocity.
Což je bohužel velký omyl, ze kterého všichni zdravotníci těžko hledají cestu ven. Bohužel choroba není náhoda, a většinou to není ani nečekaná rána osudu. Abyste dneska onemocněli tak musíte být buď vemi staří, nebo geneticky handicapovaní, nebo musí mít Váš životní styl nějakou poruchu. Takže v praxi místo pomoci trpícím se hádate s přibuznými, jestli lehká nemohoucnost jejich babičky je důvodem k nekonečnému pobytu v nemocnici (často s návštěvami den po vyplacení důchodu). Nebo léčíte nevyléčítelné - třeba. takový klučina s těžkou srdeční vadou, který nestihl zemřít po porodu, a proto je z 21 let svého života již 21 let v komatu, nebo jiní nešťastníci, kterým není pomoci, protože, ač to medicína nedovede odhalit, je na nich na první pohled jasné že mají nějakou vrozenou vadu, která je prostě nezmizí, ať děláte co děláte.
Předchozí dvě skupiny jsou smutné, ale nejsou zase tak frustrující. Nejvíce frustrující jsou lidi , kteří - čtenářstvo promine - jsou handicapováni tím, že jsou hloupí. Takových je ve zdravotnictví bohužel většina. Představte si čověka, který svým nezřízeným životem, se prokouřil, prochlastal a prožral až k prvním komplikacím tohoto životního stylu. Když už mu je blbě tak příjde své - velmi často - nechtutě smradlavé a nemyté - tělo předvést doktorovi, a protože "si přece celý život platí pojištění" tak návštěvu u doktora okoření ještě náležitou dávkou agresivity a sprosťáctví.
Obrázek je pouze ilustrativní - nicméně přesně ilustrativní.
Co máte dělat nad nemocným, který celých dosavadních 40-60 let svého života pracoval na své brzké smrti a teď se naštvaně diví, že po tolika letech se mu dílo začalo dařit ?
Bohužel takových pacientů máte v práci tolik, že zkušenosti s nimi tvoří nezanedbatelnou většinu dojmů z práce.
Možná ortopedi, nebo plastičtí chirugové mají jinou zkušenost, ale my "rádoby" internisti si nejvíce pamatujeme sondování zda se v lepivém kožním laloku skrývají se zapáchající slipy nebo ne - a za to jsme rádi že za to nejsme biti, o sestrách ani nemluvě. Takže místo pomoci trpícím když vidíte typickou mohutnou postavu ve dveřích ordinace už se modlíte "snad se ten človíček umyl aspoň trochu a snad se bude chovat slušně". A to jsem prosím dvoumetrový pořez a mrtvoly jsem na škole pitval bez rukavic (latex mi smrdí víc než maso) - takže nejsem žádná citlivka.
Rád si poslechnu od zkušených, že nemám pravdu, ale obávám se že mám. Bohužel
Radovan K. |
Tady nejde ani o to, zda máš či nemáš pravdu, ale spíše o to, že kritizuješ aniž bys navrhoval řešení. Kromě toho za šahání na smrdadlavé pupky jsi placen a v práci jsi dobrovolně. Když ti tahle součást práce vadí, tak klidně můžeš jít dělat např. za pokladnu do tesca.