close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Červen 2014

Chemie pro šílence 25. Akce a reakce v chemii.

29. června 2014 v 5:14 | Petr |  Chemie pro šílence
Pojem chemická reakce - každý intuitivě tuší, o co jde ale "akce" v chemii ? To je jako sleva v drogérii ? Nikoliv nemylte se až budete jednou vařit ten (bioplyn / pervitin / výbušniny) narazíte na otázku za jakých podminek bude chemická reakce probíhat nejlépe.

Tedy už u Gludberg-Waagova zákona jsme narazili na to, že rekce nejlépe probíhá když neustále přidáváme vstupní suroviny a zároveň neustále odebíráme vzniklý produkt. Náš metabolismus funguje vyloženě tak, že v buňkách je "polévka" všeho dohromady, ze kterého si enzymové systémy metabolismu vybírají, co potřebují.

Otázka je ale poněkud složitější - krom koncentrací látek, u kterých se snažíme dosáhnout optimální koncentrace jak jenom přírodní zákony dovolí je tu ještě tlak a teplota. Tedy představte si, že máme rovnici

N2+ 3 H2 = 2 NH3

O téhle rovnici jsme si už v kapitole o výbušninách psali, že probíhá mimořádně neochotně, jak bychom tedy reakčnímu průběhu pomohli. Princip je v tom, že celá reakce je v plynné fázi. Druhé specifikum dané reakce je že do reakce vstupují 4 molekuly plynu a vystupují 2 molekuly plynu. Stejně tak můžeme napsat že do reakce vstupují 4 moly plynu a produktem jsou 2 moly plynu - každý mol zabere za "normální teploty a tlaku" 22.4 litru tím, že nám reakce proběhne se objem reakční směsi vlastně sníží na polovinu.

Takže poklud budeme reakční směs silně stlačovat - bude se reakční mechanismus snažit obrovskému tlaku "uhýbat" a to tím způsobem, že reakční rovnováha se posune směrem k menšímu objemu plynu - a tedy k výslednému produktu - bingoo - je to tak - tato syntéza amoniaku taky probíhá v reaktorech za obrovského tlaku kolem 200 atmosfér.

Tedy toto je "princip akce a reakce" v chemii - tedy chemická rovnováha se posune tak aby pokud možno vyrovala změnu vnějších podmínek. Takže

Pokud plyn vzniká - je výhodné provozovat reakci za nízkého tlaku
Pokud se plyn spotřebovává - je výhodné provozovat reakci za vysokého tlaku
Pokud se teplo spotřebovává - je výhodné reakční směs ohřívat
Pokud se teplo uvolňuje - je výhodné reakční směs chladit.

Toto pravidlo platí, ale reakční mechanismus je někdy tak složitý, že požadavky na reakční podmínky se musí nastavit tak by vyhovovaly "kritické reakci", která probíhá nejobtížněji.
Například reakce
4 NH3 + 5 O2 → 4 NO + 6 H2O

tedy první stupeň výroby kyseliny dusičné z amoniaku potřebuje teplo, zahřívat se však nesmí, protože probíhá mezi plyny rozpuštěnými ve vodě, takže pokud bychom reakci zahřívali - množství rozpuštěného kyslíku a amoniaku by klesalo a reakci by to zpomalovalo.

Jasné alespoň přibližně ? Zbývá už jenom rada robotům ke zničení lidstva - u lidí je trestné vaření drog - co bude trestné u robotů - "vaření" korozivních látek jako jsou kyseliny a hydroxidy ?

Vidlákovo elektro 77. Pájení SMD součástek

26. června 2014 v 5:10 | Petr |  Vidlákovo Elektro
Můj oblíbenec - pisklavý Australan alias "that crazy Aussie bloke" David Jones vyrábí své elektrické obvody takto : Jako bývalý zaměstnanec firmy Altium, namaluje obvod v "Altium designeru" pak pošle návrh "into China", odkud mu dojdou udělané mnohovrstevné desky se vším co mají obsahovat to jest pozlacené kontakty, "soldering mask" - jak se to vlastně řeknce česky- Pájecí maska ? Pak v Sydney obejde pár kámošů, kteří mu vyrobí "soldering paste stencil" alias šablonu na nanášení pájecí pasty. Odtud jde do firmičky jiného kámoše, který vlastní "pick and place machine" alias robota, který mu na desky naskládá součástky a pak všechno projde přes "reflow owen" - pájecí pecí - a po vychladnutí je hotovo.

Problém je v tom, že pro něho 30 australských dolarů je "cheap" - zatímco pro paní Kubáčovou je stejná suma (za elektro) - "expensive" prototože se za to dá koupit nějaká hadra z Orsay, která se pět let nehne z věšáku a pak se vyhodí.....

Tedy jste pochopili, že moje technologie výroby elektrických obvodů je výrazně jiná. Nakreslím si desku v KiCadu - vytisknu na polyesterovou fólii "do Meotaru" na laserovce, exponuju Positivem20 nasprejovaný plošný spoj, leptám v HCL a Peroxidu. To je věc, kterou pro Davida Jonese dělá ten "Chinese PCB manufacturer" - tedy to v jeho blogu ani není, pak ovšem nastane viditelný rozdíl - já nemám kámoše, který vlastní "pick and place machine" a díky naší východí mentalitě si myslím, že i kdybych takového měl - snaha "vzít mě na hůl" by mi zabránila ve spolupráci. Takže nakonec mi nezbývá než si součástky napájet na desku sám.

Pájení klasických drátových součástek snad nemusíme probírat - prostrčíme dráty dírkami, z druhé strany nahřejeme trafopájkou a na okamžik přiložíme pájku ve formě drátu s kalafunou uvnitř a je to. Pak jenom kleštičkami ucvakneme přebývající drátový vývod.


To pájení SMD "blešek" to je jiná kapitola a lze říci - "kolik lidí tolik stylů". Vzhledem, k tomu, že jsem vidlák a v této věci možná až ultra vidlák - tak se snažím i většinu SMD součástek zapájet trafopájkou. Princip je tento - rozdělím součástky na dvě skupiny - ty které trafopájkou pájet lze a ty, které nelze.

Principiálně VŠECHNY součástky trafopájkou zapájet LZE ale u FET a CMOS - tedy polem řízených součástek je přece jenom jisté nebezpečí, které spočívá v tom, že kolem hrotu trafopájky je magnetické pole, které může ve výdodech součástky naindukovat takové napětí (zejména když trafopájku vypneme v blízkosti součástky), že to může součástku zničit.

Proto roztřídím součástky na FET/CMOS a "ty ostatní" kterými začínám. Před pájením je třeba plošný spoj nalakovat opravdu tlustou vrstvou kalafuny v toluenu a nechat důkladně zaschnout.
Pájení SMD trafopájkou probíhá takto - nanesu na hrot trafopájky trošku cínu, pak vezmu pinzetou součástku položím ji na zcela SUCHOU desku (nic předem necínuju) a pak se hrotem trafopájky dotknu součástky. Mám to už tak vychytané, že z hrotu trafopájky na suchý PAD přeskočí tolik cínu, že to sice žádná krása není, ale 100% to funguje.

I integrované obvody (bipolární) se dají pájet trafopájkou - držím je inzetou na svém míste a přejedu všechny nožičky zleva doprava - DO 1/3 jsou nožičky slité a někde ve 2/3 mi cín dojde - tak naberu na hrot trochu kalafuny a jedu ve stejném směru ještě jednou a třeba ještě jednou -až se vše rovnoměrně rozvrství. Pokud je cínu přece jenom moc a někde je cínový "můstek" vždy pomůže odsávací licna, kterou položím přes všechny nožičky a řádně prohřeju - aby si "nacucla".


Pak už zbývají jenom CMOS a FET a ostatní unipolární součástky - u těch povzdychnu - vytáhnu mikropájku a pájím je "pomalu a bolestivě" mikropájkou. Většinou klasickou metodou - pocínuju PADy, přiložím součástku a zahřátím připájím. Integrované obvody pájím podobně jako trafopájkou - umístím a pak cínem "jedu zleva doprava" - připadně odsaju licnou. Nicméně tohle už taková sranda není, proto někdy riskuju a u obvodů kde "na tom nezáleží" někdy i procesor (který je CMOS) pájím trafopájkou.

Připadá vám to jako ultra primitivismus a budete mě kritizovat za škaredě připájené součástky ? Povšimněte si že já mám odvahu vám je ukázat - schválně si prohledejte Amáro nebo Internet - kolik lidí má odvahu obrátit své výtvory "břichem vzhůru" a ukázat vám jak pájejí ?

Zbývá už jenom tradiční rada paní Kubáčové novomanželkám : Když už jste manželovi zakázala vrtačku v posteli, trafopájku na nočním stolku, malou CNC frézu v ložnici a dokonce i soustruh vedle televizoru - tak se nedivte, že on smysl nové police v ložnici taky nechápe.....

Hliněné nohy ISO 15189

24. června 2014 v 5:24 | Petr |  Příroda
Při vší té válce se zdravotnickým a potažmo "civilizačním" blbismem je občas potřeba užít nějakou tu srandu. Proto dnes probereme pochybný původ zdravotnických ISO norem.

Tedy představte si situaci že je rok 1940, a Göringova Luftwaffe vám každou noc sype na hlavu stovky tun bomb. V takových podrmínkách se jistě budete chtít bránit. Přesně v takových podmínkách v Británíí vše, co mělo nohy i ruce pracovalo pro zbrojní průmysl. Problém byl v tom, že Angličani nejenom "spotřebovali" všechny lidi k obraně, ale "spotřebovali" i veškerou techniku. Na lodních trasách do USA slídí německé ponorky, takže vybavení některých továren je velice velice velice ubohé. V takovém prostředí se nedaří "kvalitě" ve smyslu neplodné buzerace, ale ani kvalitě bez uvozovek - ve smyslu vlastností - ubohými továrnami - vyráběných zbraní.

Samopal-li nestřílí, nebo letadlo-li se ve vzduchu rozpadne - vždy je to jenom jeden ztracený život. Co Britskou generalitu pálí více než tyto nepatrné "chyby" jsou továrny na výbušniny. Pokud některá munička vyrobí nálož, (bombu , střelu) nedostatečné kvality, ta se v muničním skladu vznítí a exploduje - odpálí tím ostatní kvalitní munici - a výsledkem jsou obrovské škody, a obrovské ztráty na životech. Proto generálové přemýšlejí a výsledkem je několikastránkový odškrtávací dotazník obsahující "requirements" (požadavky), které musí každá munička "prokazatelně" splnit, aby mohla dodávat do armády.

Zmíněným odškrtávacím dotazníkem jsou vybaveny stovky důstojníků vojska, kteří obcházejí všechny ubohé továrničky a odškrtávají a odškrtávají. Výsledek se naštěstí dostavil a spontánních explozí munice značně ubylo. Pamětníci však tvrdí, že vybavení i pracovní podmínky v továrnách bylyl i po odškrtání všech "požadavků" stejně příšerné - jako předtím.

Jelikož dotazník z hlediska generality "zázračně" fungoval stal se brzy oficiálním armádním standardem a z něj pak "povýšil" na BS 5750 tedy "British Standard" 5750. Jelikož jsou Angličani konzervativní platil BS 5750 až do 70 let a byl v Anglii považován za opravdu "Industry standard". Protože průmyslová výroba je pestřejší než prostá výroba výbušnin - doznal však jedné podstatné změny - místo imperativně položených kritérií - si kritéria měla stanovit sama firma a pak je měla dodržovat.

Na přelomu 19. a 20. století byli Britové ozhroženi laciným Německým importem, proto jako bývalá koloniální, námořní a obchodní supervelmoc zavedla větičku "Made In ..... United Kingdom ..... Germany ...... China". Slibovali si od toho, že pokud bude "země původu" jasně označena budou vlastenečtí Britové dávat přednost zboží "Made in United Kingdom". Kupodivu Němci se nové "mezinárodní normy" nezalekli a stejně hrdě označovali své zboží "Made in Germany". A kupodivu efekt se opravdu dostavil - britští spotřebitelé dali hromadně přednost lacinějšímu a kvalitnějšímu zboží z Německa a "Made in Germany" se stalo nepochybným avšak nechtěným britským markegtingovým hitem 20-30 let.

Po II světové válce je situace podobná - jemom Britský průmysl je tentokrát ohrožován značkou "Made In Japan". Řešení je opět podobné - v rodící se Evropské unii - tehdy známe jako "Evropské společenství uhlí a oceli" je třeba velmi rychle vymyslet "elegantní" obchodní bariéru proti "zatraceným Japoncům". Proto Britové velmi tlačí a výsledek se částečně dostaví z BS 5750 se stává ISO 9000.

Úspěch je však opravdu jenom "částečný". ISO 9000 je od počátku zastaralé, protože nesleduje "výstupy" výroby ale "vstupy" a "podmínky" kvalitní práce. Lépe řečeno "předpokládané" a dneska spíše "vyfantazírované" podmínky kvalitní práce, kterou definuje velice vágně.


Japonci mezitím jdou zcela jinou cestou Toyota měří a sleduje všechny kritické rozměry automobilových součástek a vede "grafy trendu" - přímo na nástěnkách v továrních halách aby skutečná (!!!) odchylka od nastavení výroby byla hned a každému zřejmá atd. Bezzubost ISO 9000 se taky ukáže když Toyota v roce 1982 v jednom závodě zkusmo ISO 9000 zavede - a hned na nástěnce vidí zhoršení přesnosti výroby, protože dělníci unavení "směrnicemi" nemají čas na frézy a soustruhy. Proto Toyota a po ní i Hitachi, Mitsubichi a většina významných Japonských firem ISO 9000 velmi rychle zavrhly, což jim naprosto nebrání "zadupat Evropský i Britský průmysl do země". Pokud se podíváte na počty žadatelů o ISO 9000 v Japonsku - zjistíte, že i přesto je jich moře, ale všechno to jsou firmičky druhého řádu, které to berou jako "poslední možnost jak prorazit".

Oč méně kvete v Evropě průmysl o to více kvete ISO byznys. Nálepku "ISO 9001 certified" nosí v Německu i lesní zvěř a "poradenské firmy se jenom rojí". Je možné ISO certifikaci si dokonce "koupit" a to tak, že továrna vyrábějící produkt A který je "obtížně certifikovatelný" má veškerou dokumentaci na "produkt B" dobře certifikovatelný, který však nikdy nevyráběla. Tento systém má dokonce tu výhodu, že management má jistotu, že "špatně nastudované směrnice" rozhodně nejsou příčinou vzniku zmetků. Součástí tohoto bujení je "rozvětvení" ISO standardů do desítek větví, které zahrnují "špecifiká" každého oboru.

Jeden z těchto oborů jsou průmyslové laboratoře, které po debaklu v souboji amerických automobilek s japonskými si přece jenom našly cestu do továren. Pro tyto laboratoře vznikla v roce 1999 norma ISO 17025. Ta se od systému ISO 9000 zásadně principiálně liší v tom, že akreditační auditor může žádat "používání standardního postupu". Pokud si výrobce nádobí napsal do svého ISO 9000 že 1 díra na dně hrnce je ještě uspokojivá kvalita - auditor mu na to nemohl nic říci. U ISO 17025 může alespoň namítat "že to není standardní".

Španělské přísloví říká: "Spadneš-li do jámy - dále už nekopej" takže jsme skoro v součastnosti, kdy společností se hustě rojí "manažeři", kteří "dokonale znají ISO" a jeho účinky. A protože ty účinky v průmyslu nebyly nikdy nic moc - hledají, kdy konečně se "nebesa otevřou a andělé k nám začnou promlouvat". Jednou z oblastí, kde k tomu může dojít je zdravotnictví. To je z pohledu každého manažera veliký a neorganizovaný chaos - který přímo vybízí k "racionalizaci". Proponenti ISO si zatím netroufli třeba na chirurgii - jednak chirurgové obecně, nemají pro ostré slovo daleko, a navíc - co když takový manažer "zracionalizuje" práci chirurga a pak si bude muset lehnout pod jeho ostrý nůž ?

Takže manažeři spolu s "bludnými ovcemi" našeho oboru se vrhli na laboratoře a relativně volné ISO 17025 přepsali na ISO 15189, které imperativně určuje vše - a jak se brzdy dočtete - dokonce ještě více než to.

Co zůstává v "kořenech všech ISO" - první věc je, že otázka - co je to vlastně "kvalita" - nikoho nezajímá. Toyota sleduje délky hřídělí a mamažeři kvůli odchylkám páchají harakiri, ale v Evropě nikoliv. U nás se kontrolují "předpoklady pro kvalitu" a ty jsou v 99.99% velice pochybné. Myslíte si například, že druh průpisky, kterou se píše čas odběru krve má vliv na zdraví pacienta ? Auditoři ČIA jsou o tom přesvědčeni, jinak by nevyžadovali zapisovat čas ruční inkoustovou tiskárnou.

Více méně cokoliv má vliv na cokoliv jiného - ovšem největší vliv na všechno má, jestli se pan audior dobře vyspal, zdali "rohlíčky v Pendolínu" byly "obzvláště vypečené", zdali se "auditované pracoviště" tváří dostatečně pokorně, zdali "stohy popsaného papíru" jsou dostatečně vysoké atd... Máte pocit, že nic z toho s pacientem nesouvisí ? Pchá - amatéři - co byste "v dnešní době" chtěli od systému, který od svých začátků v bitvě o Británii má v základech vestavěn princip : "kdo umí pušky montovat - montuje, kdo montovat neumí - montáž kontroluje" ......

Chemie pro šílence 24. Výpočty z chemických rovnic.

22. června 2014 v 6:03 | Petr |  Chemie pro šílence
Všem chemikům se hluboce omlouvám, že to co je výstižně a přesně popsáno v Husákovských učebcicích chemie pro 7. třídy - dnes daleko stručněji a s chybami přepisuju. Problém chemie je v tom, že děcka ji nenávidí stejně jako matematiku, ale přitom nemá kolem sebe tu intelektuální "svatozář" lidského "kulturního dědictví". Spíše je to "smradlavá disciplína", které se věnují jenom podivíni, proto řada věcí, které jsou v matematice součástí "common knowledge" jsou v chemii velice utajené. Protože potřebuju kámošům Mat-Fyzákům, kteří paradoxně chemii nikdy neměli usnadnit počítání - zejména, když jsou to jsou z jejich hlediska "kupecké počty" - proto píšu "for the future reference" tento článek.

Takže princip všech výpočtů v chemii je stále ten sám - od hmotnosti látky v gramech přejdeme přes její molární hmotnost na molární množství v molech a odtud zpáky na hmotnost produktů v gramech. My chemici známe molární hmotnosti základních prvků zpaměti - Vodík 1, Helium 4, Lithium 6, Uhlík 12, Dusík 14, Kyslík 16, Sodík 22, Chlor 35, Vápník 40 atd... z toho vyplývají i hmotnosti sloučenin - voda H2O například 16 + 1 + 1 = 18 gramů na mol, nebo sůl - NaCl = 22+35 = 57 gramů na mol atd....

Co je to ten "namol" ? Je to snad tak, že chemici mají přístup k lihu a proto "jsou v lihu" ? Ukázalo se býti nepraktické požítat s přímo s počty atomů - proto byla vymyšlena "Avogadrova konstanta alias MOL", která převádí počty reagujících atomů do poněkud lidských rozměrů. Jelikož jsem za Husáka v 7. třídě dostal "jedničku za definici molu" pochlubím se že ji dodnes umím zpaměti - "1 mol je tolik atomů, kolik obsahuje 12 gramů čistého izotopu uhlíku C612" - neboli původní idea byla, že 1 mol je "gram protonů" nebo spíše "gram směsi protonů a neutronů v poměru 1:1"- jako u uhlíku. Pro matfyzáky jistě nebude zastrašující uvést kokrétní počet - tedy 1 mol je 6,022 141 79×1023 atomů / molekul / elektronů / iontů atd.....


Takže výpočty z chemických rovnic jsou v zásadě dvojího druhu

1. Hmotnostní zlomek - "kolik získáme železa z tuny železné rudy ? " Klasický švédský "magnetit" má vzoreček Fe3O4 - ergo má molární hmotnost 3* 55,8 + 4* 18 = 239.4 gramů namol. Železo v něm má hmotnost 167,4 gramů namol ergo výsledek je 167,4 / 239,4 = 69,9%

2. Výpočet spotřeby / produkce látky alias - kolik CO2 je potřeba k vytvrdnutí pytle nehašeného vápna. Takže vzorečky nejdříve - Nehašené vápno - CaO
Hašení vápna - CaO + H20 = Ca(OH)2
Tvrdnutí vápna - Ca(OH)2 + CO2 = CaCO3 + H20
Vidíme že voda nám figuruje na vstupu i na výstupu - tak si vzorečky poněkud "vykrátíme"
CaO + CO2 = CaCO3
Pytel vápna má 50 kilo alias 50 000 gramů. Molární hmotnost CaO je 40+16 = 56 gramů na mol - pytel vápna je tedy 50 000 / 56 = 893 mol CaO - což odpovídá spotřebě přesně stejného množství tj. 893 mol CO2. Jelikož CO2 je plyn máme celkem tři možnosti:

A. zajímá nás hmotnost CO2 - tedy 893 * (12 + 2*16) = 893 mol * 44 g/mol = 39,3 kg CO2
B. Zajímá nás objem čistého CO2 - jelikož 1 mol jakéhokoliv plynu zaujme za laboratorní teploty 20 stupňů a tlaku 100 kPa 22,4 litrů je to 893 * 22,4 = 20 000 litrů CO2.
C. Zajímá nás množství vzduchu, kterým bude potřeba vyvětrat stavbu, aby vápno ztvrdlo - jelikož vzduch obsahuje 0,04% CO2 bude to 20 0000 / 0,04% = 20 000 / 0,0004 = 5 000 000 litrů neboli 5000 m3 vzduchu.

Nepatrná poznámka - jestli máte pocit, že jsme právě přišli na způsob "řešení globálního oteplování" - prosím zklidněte hormón - přesně stejné množství CO2 + spálené palivo se uvolní ve vápence při výrobě nehašeného vápna.

Tak - doufám, že jste systém pochopili a zároveň se omlouvám dnešní školní mládeži, že počítám všechno trojčlenkou - bez vzorečků - za nás sice už byla trojčlenka zakázaná, ale paní učitelka-důchodkyně nás ji naučila tajně, aby se sama nemusela učit "nový systém", který jsem vlastně taky nikdy pořádně nepochopil.

Zbývá už jenom rada robotům ke zničení lidstva : CO2 - to není nic pro vás, ale CO - to je plyn - robotům neškodný, lidem smrtelný už v pár procentech.

Kruhová sběrnice

19. června 2014 v 5:32 | Petr |  Roboti
Když v listopadu 2003 moje tehdejší manželka prchla za anabolikovým bezmozkem z posilovny i s 1,5 letou dcerou - byl jsem tak nějak "down", proto mě velice potěšilo, že lidi, kteří jsou dnes bez výjimky kámoši, uspořádali v dubnu 2004 první "veřejný" Robotický den.

Na robotickém dni byla spousta pozoruhodných robotů a taky spousta pozoruhodných jevů "mezi nebem a zemí". Příklad - nějací kluci měli elektroniku pro robota v obalu od videokazety (ví mládež co to je ?) Když měli obal otevřený - robot fungoval jako z partesu, když obal zavřeli - robotovi se asi tak po 2 sekundách "kousnul" jeden z procesorů a bylo vymalováno. Když jste se podívali dovnitř videokazety tak to bylo jako břicho mrtvého bezdomovce při pitvě - neskutečný chaos drátů na kterých visely jednotlivé "čtyřdírkové moduly". Tak jsem se ptal - jakou sběrnici používají - a dostalo se mi odpovědi, že se jim jako nejsnazší jevilo použít I2C. Když jsem se ptal proč I2C tak jsem se dověděl, že to je sběrnice, na kterou se nejsnáze "věší" další moduly.

Rozluštění pohádky jistě tušíte - když se dráty nacpaly do zavřeného obalu nastala "nežádoucí vazba" mezi nimi a bylo vymalováno. Protože sběrnice I2C je opravdu "svůdná" - nebo "ve své době" svůdná byla, protože zdánlivě řeší vše - adresování modulů, konflikty na sběrnici atd. Proto jsem vydal "Kubáčovo imperativní nařízení" které si teď tréningově zopakujeme :
ABSOLUTNĚ ZAKAZUJU POUŽÍVAT I2C MIMO JEDNOTLIVÉ DPS A I NA DPS NE NA VĚTŠÍ VZDÁLENOST NEŽ 5 CM!!!
Tušítě proč ? Přesně k tomu totiž bylo I2C vymyšleno - aby usnadnilo routování desek televizorů na dálkové ovládání v 80 letech. tehdy spojovalo přijímač IR, kanálový volič, a ještě "ten třetí šváb", který nastavoval analogové parametry jako hlasitost, výšky basy, kontrast, a barevnou sytost. - Nic více - žádné tahání kabelem na metry daleko, kolem motorů.

Tím samozřejmě vyvstala myšlenka vymyslet něco jiného - a tak jsme dělali "brainstorming mailem". Já jsem křičel - "vymyslete cokoliv, ale ať je to diferenciální sběrnice", kvůli odolnosti proti rušení. Bezstarosťák křičel "hlavně ať to není RS 422 / 485" - protože tam se musí předem přepínat vysílání / příjem. Tak nakonec vznikla idea na RobBus - použije se hardware pro CANbus, ale budeme používat vlastní protokol: RobBus by nikdy nepřekročil práh "kecání na Internetu", kdyby se jí nechytlo duo Kamil + Beřich kteří ji dotáhli do stádia, kdy jí používají ve svých robotech.

Potud lze RobBus považovat za ověřenou "hotovou věc". ´Já jsem už byl mnohokrát nalomen jej taky použít (všechny moduly z mé dílny jsou z hlediska hardwaru připraveny), ale ať jsem počítal jak jsem počítal - pořád mi nevycházela přenosová kapacita, zejména s ohledem na moji ideu posílat ze sonarů do PC celé "mapy ultrazvukové odrazivosti". K tomu směřovala i snaha o naprogramování jednoduché ztrátové komprese atd. Robbus je totiž z principu Simplexní / Poloduplexní sběrníce a navíc "všichni slyší všechny" včetně toho, že každý modul "slyší sám sebe" - což třeba převodníkům USB / RS232 pro PC nedělá 2x dobře.


Tak jsem přemýšlel nad "procesorovými sonary" kdy kažý mikrofon bude mít vlastní procesor, který udělá preprocesing. Vymýšlel jsem Robbusové SWITCHE a HUBy a pořád mi z toho vycházely věci - více méně monstrózní. Mezitím jsem přemýšlel nad tím, jestli by nestálo za to Robbus úplně opustit a místo něho se vrátit k RS 232 (a obětovat robustnost diferenciální sběrnice). Vymýšlel jsem jak spojit více RXD a TXD pinů navzájem až najednou PINK - sedím ráno na záchodě a "je to tady".

Nejsou přece jenom sítě typu "sběrnice" nezanedbatelnou část historie se používaly sítě typu "kruh". Dodnes se používá SPI, z historie je známý Token Ring, nebo ARCnet. Takže idea je následující - data se po sběrnici nešíří pasivně, ale aktivně, každý modul dostane paket, co potřebuje si ponechá a zbytek "přepošle" dál. Master se navenek chová stejně, akorát místo neustálého kroužení starého packetu - nahradí tento novým. Tohle může fungovat na úrovní packetů, ale z hlediska softwaru i propustnosti sběrnice je lepší tohle dělat na úrovni bytů. tím že kruh je tvořen full-duplexními úseky komunikační rychlost celé sítě modulů rovná se rychlosti komunikace s jedním modulem. S počtem modulů roste zpoždění mezi vysláním dotazu a přijetím odpovědi, ale u praktického počtu modulů v robotech ( do 10 ) by se s tím (snad) dalo žít.

V čem může být nevýhoda - jedná se o sériové spojení v pravém slova smyslu - tedy vypadne vám odněkud konektor a je po ptákách. Proto zase pro změnu přemýšlím, že "hlavní rozbočovač" by měl nějakou detekci této situace. Na druhé straně master má schopnost detekovat že se packet nevrátil....

Nevím nevím - nabízím tuto ideu jako myšleku (jistě už známou všem zkušeným) - jak pomocí UARTu spojit více než dva moduly. V ostatních oblastech je to stále ve stadiu spekulací aneb jak říkal Doktor FAST - "kdo nejvíce - myslí nejméně ví" ...

Tedy idejí bychom měli dosti - zbývá ještě tradiční rada pro blondýny : Víte jak dopadla moje exmanželka ? Po 10 letech a dalších 2 dětech se svalovec z fitka sebral a šel "o dům dále" - za blondýnou v minisukni - takže pozor ! "Lehce nabyl - lehce pozbyl" funguje i této oblasti.

Úchylárna jménem občanský zákoník !

17. června 2014 v 5:04 | Petr |  Svět okolo
Kupodivu i kvůli občankému zákoníku verze 2014, můžete mít doma sexuální utrum, ale jeden den sexuální abstinence je jenom legrace, proti tomu, co "zákonodárce" pro českou veřejnost připravil. Abychom něpředbíhali začneme chronologicky.

Od začátku Přemyslovského knížectví za Boleslava I. je současný občanský zákoník teprve čtvrtý, který platí na našem území.

První nechal sepsat kancléř Metternich v roce 1811 a patrně to byl nejlepší občanský zákoník, který jsme měli, protože platil 140 let - až do roku 1950. V podstatě bych si nesmírně přál, aby platil i nyní, protože v Rakousku tomu tak je - tedy tam platí dodnes - a nemám pocit, že Rakousko by kvůli tomu mělo nějaké problémy, nebo bylo takovým bylo rejdištěm mafiánů a gaunerů jako česká "demográáácie".

Drobná "odbočka mimochodem" - kdybyste měli stejný pocit jako já, že Rakušáci mentálně uvízli v době kdy Sisi v Bad Ischlu randila s Francem Josefem zvaným starý Procházka - tak mám jenom další příklad - Němci, kteří rozhodně se nikde mentálně nezadrhli mají občanský zákoník z roku 1896.

Je jasné, že Kléma Gottwald a ostatní bolševičtí zloději, nechtěli rozkást tento stát podle zákoníku, který byl napsán v době staré monarchie za Franze I., takže hned po převratu, v únoru 1948, začali pracovat na novém "socialistickém" občanském zákoníku. Že sepsat občanský zákoník není zádná sranda, je jasné podle toho, že přes známý komunistický "respekt" k právu, jim to trvalo přes 2 roky a zatím předposlední komunistický občanský zákoník začal platit 1.1.1951.

Jaká byla kvalita tohoto "kodexu" je zřejmé z toho, že druhý občanský zákoník byl zároveň nejkratší - zoldějina z něj jenom koukala, tak se musel v roce 1964 přijmout nový občanský zákoník. který platil 50 let a platit přestal 31. 12. 2013. Od té doby - to znamená už skoro půl roku platí "výplod porevolučního práva" to jest občanský zákoník verze 2014.

Teď se patrně ptáte, kde jsem k takovým informacím přišel - ne na Wikipedii to nebylo. Měli jsme kdysi v prvním járu na medicíně přednášky ze "zdravotnického práva", které přednášel asi tak 100 let starý docent MUDr. et JUDr. Byly to přednášky jak ma, jí být - dokonale promyšlené, se všemi souvislostmi a přitom stručné a srozumitelné, díky tomu jsme stihli probrat mnoho a mnoho navíc. Díky panu docentovi za to - protože, co se v mládí naučíš, v současném univerzálním bordelu jako když najdeš.

Každý občanský zákoník docela vypovídá o době svého vzniku. První občanský zákoník byl sepsán v době Napoleonských válek - a byl válečně jednoduchý a stručný - proto patrně vydržel tak dlouho. Bolševické občanské zákoníky byl poněkud okleštěny - směnky, akcie, obligace totiž dle V.I.Lenina do komunismu prostě nepatří.

Ovšem finis coronat opus - poslední občanský zákoník je právní "veledílo", které taky reflektuje dobu. Žijeme totiž v období právního formalismu, všeobecného lhaní a (nejen) právní připosranosti, proto je dnešní občanský zákoník několikanásobně větší, než všechny před ním dohromady, a navíc reguluje vždy, všude, všechno....

Na co narážím - občanský zákoník je od dob římského práva - právní kodex, který reguluje otázky majetku - koupě, prodej, pronájem, dědictví. Součástí dědictví jsou i otázky kolem smrti - poslední vůle třeba. Součástí tohoto jsou "poslední věci člověka" a součástí "posledních věcí" je i nakládání s mrtvolou, která po vás zbyde.

Od dob Marie-Terezie platí na území Rakouska Uherska "předpokládáný souhlas" tedy se předpokládá, že zemřelý by si přál znát příčiny své smrti. Za Mařky-Terky byl dokonce zákon nařizující pitvy všech zemřelých, zejména proto, že lékařská věda nebyla nic moc a krom "mortui vivos docent" tu bylo i hledisko včasné detekce případné epidemie. Ale kde jsou staré dobré časy monarchie - dnes v době lisko-právní a vůbec všeobecné připosranosti totiž nový občanský zákoník prolamuje princip "předpokládaného souhlasu" a zavádí princip "předpokládaného nesouhlasu". Takže se předpokládá, že zemřelému je fuk na co zemřel, hlavně když po něm zbyde krásná, nikým nedotčená mrtvola. Takže pokud se chystáte zemřít, musíte vůli - být pitván, - vyjádřit písemně už za svého života.


Tedy jdete vytrhnout zub a zubař vám nutí podepsat "informovaný souhlas", že pokud při extrakci zemřete - může vás nechat pitvat, aby zjisitl, jestli vás náhodou nemá na svědomí. Nebo jiná situace - ležite ve špitále - tři dny je vám pořád stejně blbě - pak přijde sestra nechat vám podepsat - souhlas s vlastní pitvou..... Absurdní ? Hrůzu nahánějící ? Nikdo nechce pacienty děsit, proto tohle nikdo ve skutečnosti nedělá, proto se momentálne v česku prakticky nepitvá.

Můžete sice namítnout - pokud má někdo smrt na jazyku tak přece podepsat soulas s vlastní pitvou není problém. Problém je v tom, že pokud má někdo smrt na jazyku tak se většinou ví proč a tudíž pitva nepřinese zdaleka tak cenné informace, jako když někdo zemře neočekávaně.

Dostáváme se k otázce mojí nucené sexuální abstinence - když mi mladá manželka tento fakt řekla - řehtal jsem jí do obličeje jako kůň, protože mi připadalo jako neskutečná kravína preferovat "práva" mrtvoly před rizikem, že další zatím živý člověk bude zabit stejnou chybou a navíc tím narušovat systém, který od dob Marie-Terezie bez problémů a velmi účinně funguje. Teprve dotazem u kolegů-kliniků jsem si ověřil, že tato zhovadilost je skutečně pravda.

Proto prosím - ve vlastním zájmu pokud jdete do špitálu - dobrovolně podepiště souhlas s pitvou. Opravdu to není tak, že kdo "podepíše" - toho doktoři zabijou, aby bylo koho pitvat. Právě naopak - zemřete li neočekávaně - bez pitvy těžko říct, kdo se na tom podepsal a tedy těžko pak zjednávat nápravu pro ostatní.

Tradičně - suše konstatuju fakta a snažím se hodnotit co nejméně, ačkoliv u této kauzy nelze, než zopakovat citát jednoho z mých čtenářů - čím víc norem, tím víc volem.
A pak ještě vzkaz pro paní Kubáčovou - přijmi mohu hlubokou omluvu a mé tělo zpátky na svoji polovinu postele - prosíííím ;-))) ;-(((

Chemie pro šílence 23. Guldberg-Waagův zákon

15. června 2014 v 6:03 | Petr |  Chemie pro šílence
V oblasti chemie už jsem dosáhl stejné zmatenosti jako v elektronice - totiž jdu ve výkladu opačně - nejprve vysvětluju věci složité a pak zmateným čtenářům vysvětluju věci jednoduché. Minule jsme tedy narazili na Gludberg Waagův zákon aktivních hmot - do minulého článku jsem dal link, ze kterého parně nikdo není moudrý, takže sypu si popel na hlavu .....

Na gymplu pokud nejste moderní - facebookový - imbecilní - typ, tak zažijete dvě výrazná zklamání, kdy vaše dosavadní chápání světa budou lámat a otáčet o 180 stupňů. Ve fyzice je to přechod od Newtonovské k Einsteinovské fyzice - maskovaný pod pojmem "speciální teorie relativity". Všechny ty kontrakce délek a dilatace času vám z počátku připadají jako jedno veliké FUJ.

No a v chemii je to právě Gludberg Waagův zákon. Takže - představte si moji nejoblíbenější chemickou reakci - napěchujete díru trinitrotoluenem a odpálíte - BUM - všechno TNT se změnilo v N2, CO, H2, a nepatrné příměsi CO2, H2O a NOx. Taky v laborkách děláte většinu reakci, které proběhnou tzv. "kvantitativně" to jest v jednom směru tak výrazně, že otázka nezreagovaných vstupních surovin je nepodstatná. Tím ve vás vznikne falešná, představa, že větššina chemických reakcí probíhá ve stylu

A + B --- > C + D

Jenomže pak se dostanete do oblasti organické chemie, kde zejména reakce alkoholů aldehydů a karboxylových kyselin typicky probíhají jako

A + B < --- > C + D

Vidíte ten rozdíl ? Ano je tam o šipečku více, která symbolizuje, že reakce probíhá oběma směry. Řeknete si formalita, ale není tomu tak. Pan Guldberg a pan Waage totiž přišli na to že každá reakce dosáhne rovnovážného stavu kdy dopředu probíhá stejnou rychlostí jako zpět - a tudíž to navenek vypadá jakože se zastavila. Pro koncentrace substrátů v tomto okamžiku pak platí.

k1 * A * k2 * B = k3 * C * k4 * D

kde koeficienty k1-4 samozřejmě znamenají jako ochotně vstupuje daná molekula do reakce. Pan Guldberg ani pan Waage nebyli matematici takže ve slovním vyjídření blábolí něco o "umocnění na stechiometrické koeficienty". To je čistokrevné matení středoškoláků, protože je přece jasné, že pokud do nějaké reakce vstupuje více než jedna molekula tak potom třeba

2H2 + O2 = 2H20 je totéž jako H2 + H2 + 02 = H20 + H20

a tudíž když si k tomu připíšete konstanty úměrností tak dostanete

k1 * H2 * k1 * H2 * k2 * O2 = k3 * H20 * k3 * H20
což se samozřejmě upraví jako (k1 * H2)2 * k2 * O2 = (k3 * H20)2

Jasné ? Zazím je jasné, že dědek tady dělá nějakou chemickou onanii, jejíž smysl je nejasný, ale aby bylo jasno Gludberg-Waagův zákon v praxi znamená, že v reakční směsi jsou všechny složky vstupní suroviny i produkty vždy přítomny SOUČASNĚ. A pokud některou složku přidáváme, nebo odebíráme rekace probíhá v tom směru, aby obnovila rovnováhu.


Taže pokud bychom z doutnajcího kráteru začali nějakým "magickým" způsobem odebírat TNT věřte tomu že po nějké době bychom byli svědky toho jako se dusík, vodík a CO skládají zpátky do celých molekul TNT. (Vzhledem k tomu, že u explozí je chemická rovnováha opravdu "výrazně" na straně produktů reakce, je tento příklad přitažený za vlasy, avšak nikoliv zcela nemožný.)

U reakcí, které probíhají kvanitativně (jako třeba výbuch) je jasné, že koeficienty K na jdené straně (na straně TNT) jsou extrémně vysoké a na straně plynů po výbuchu jsou extrémně nízké. U zmíněných reakcí alkoholů a aldehydů jsou ale skoro všechy koeficienty v rovnicíh rovny 1 - ergo organická "reakční směs" je "polívka" kde najdete všechno substráty i produkty, vše přibližne "půl na půl".

Jak potom mohou zvířátka a květinky žít? - Právě proto - v organismech totiž celá řada reakcí probíhá "proti přirozenému směru", a to jenom protože nějakého produktu (který je v rovnováze v nepatrné koncentrací) je veliká spotřeba a tím se nám chemická rovnováha pořád obnovuje a obnovuje a rekace probíhá "do kopce". Kde taková reakce bere reakční energii ? Jednoduše - energine kterou metabolismus spotřebuje na odseparování "vzácného produktu" vlastně vstupuje do reakčního mechanismu a pohání nám chemickou reakci proti přirozenému směru.

Proto rozdělnení čpavku na Aamoniak a Amoniový iont z minlého článku je směšné - poměr NH3 / NH4+ je totiž při daných podmínkách konstatní a reakcí NH3 na NH4+ a zpět - se konstatní udržuje ...

A dnešní rada robotům ke zničení lidstva - vzdejte to - přírodní "nanotechnologii" v oblasti enzymů a metabolismu nikdy nedoženete.

5% odpor

12. června 2014 v 4:57 | Petr |  Elektro
Moji čtenářové jistě pochopili, že nejsem příliš velkým přítelem SMD součástek pro "takové to domácí bastlení". V prinicipu jsem vždy tvrdil, že použijeme li SMD musí to mít nějaký důvod, který lze racionálně formulovat a na kousek papírku napsat. Tímto důvodem rozhodně není "je to módní". Nicméně i u mně nastane občas nutnost použít SMD a to nejčastěji z důvodu rozměrů desek, nebo z důvodu, že jsem velmi velkým příznivcem "samonosného" plošného spoje, kdy deska je přímo mechanickým dílem robota - tudíž je výhodně když není provrtaná stovkami dírek pro součástky.

Takže když jsem začínal pořídil jsem si celou sadu pasivních součástek v rozměru 1206 - což byla kravina na kvadrát, protože 1206 "si nesedne" do rastru s ostatními součástkami - zejména teda s tranzistory v pouzdře SOT23. Výsledkem použíti kobinace SOT23 + 1206 jsou desky stejně veliké, avšak daleko komplikovanější než desky s drátovými součástkami. Tak jsem všechno přeroutoval na 0805. Napsal jsem si v excelu tabulku a vydal se do GM. Tam jsem kupoval po stovkách ve stylu 1K - 100 ks 3k3 100ks 10K 100ks a tak dále prostě celou moji vidláckou základní řadu E2.

Moje připrava byla tak dokonalá, že jsem dokonce věděl, že budu platit 628 korun, protože některé hodnoty nebyly po stovkách a méně než 100 ks jsem kvůli množstevní slevě nekupoval - vůbec mě neudivilo, že jsem platil jenom 529. Dokonce jsem se paní Kubáčové chlubil - "vidíš jak šetřím rodinný rozpočet, aby bylo na plýtvání v Orsay". Mrknutím do účtenky jsem ale nejprve prohlásil : "@#$%^&*().... !!!". Problém byl v tom, že ačkoliv jsem výslovně chtěl odpory v 1% přesnosti - jak jsem se dohadoval, že méně než 100 ks neberu - prodavačka spontánně přešla na přesnost 5% - takže místo 22 kč za 100 ks jsem platil jen 17 kč.


Po několika minutách temna před očima a nutnání "otřískat jim to všechno o hlavu" jsem vymyslel toto
  • na většinu konstrukcí stačí vidlácká řada E2 typu 1, 3.3, 10, 33, 100, 330, 1000, atd ....
  • nejčastejším elementem mých konstrukcí je odporový dělič 1:1, kde nezáleží na přesné hodnotě, ale na tom aby oba odpory byly stejné - což i u 5% odporů ze stejné série většinou jsou.
  • před pájením do desky součástky měřím
  • často používám "vidlákův trimr" v podobě více odporů spojených paralelně.
Takže výsledek - nakonec jsme se uklidníl - a jenom jednu "kritickou" hodnotu 330K budu muset jít koupit znovu.

Jaké je z celé historky poučení pro elektrovidláky ? Pokud jste Samsung a vaši roboti chrlí denně tisíce mobilů - je pro vás rozdíl 5% kontra 1% zásadní, protože to může obrovsky zamíchat s počty mobilů, které jsou "mimo toleranci" a musí se ještě ve fabrice dále seřizovat a opravovat. Pokud, ale většinou stavíte z materiálu "co dalo smetiště" - 5% tolerance součástek vás nemůže nijak rozházet.

Zbývá už jenom tradiční rada pro brunety - pokud venku prší - zkuste někdy místo sexu nalákat miláčka na "Osadníky z Katanu", nebo pokud jste spíše na "Osadníky z katanu" zkuste za sychrava miláčka nalákat na sex - uvidíte, že ať tak nebo onak - změnu jistě ocení....

Operační program rozvoje kradení.

10. června 2014 v 5:57 | Petr |  Filosofování
Bývaly doby kdy server CYKLOTRASY.CZ ukazoval skutečné mapy cyklostezek v ČR, ale ty doby jsou už dávno pryč. Proč ? Patrně došlo k nějakým průserům - a troufám si tvrdit, že tuším jakého typu tyto průsery byly, takže dneska na stejném serveru najdete jenom slovní popis - a to ještě kdoví jestli.

Tedy v roce 2007 jsem absolvoval svoji první "velkou" cyklisitickou výpravu "na těžko" - jedete bez doprovodného vozidla, průměrně 120 km denně, 14 dní v kuse a vše vezete na kole. Pak nastal podzim a na jaře 2008 moje cyklisitické sebevědomí explodovalo - měl jsem naplánováno, že jinak než na kole do práce (45 km denně) jezdit nebudu. Tak jsem jezdil a jezdil a po pár týdnech jsem zjistil, že ráno spím na kole a proberu se až v kopci před Řepištěmi. To samozřejmě není dvakrát bezpečné, a tak jsem přemýšlel - co proti tomu dělat. Tak jsem se rozhodl, že se budu snažit jet pokaždé jinou cestou - čert mi tohle rozhodnutí nakukal. Jezdil jsem tedy cestou - necestou - až jsem všechny možnosti, které se "samy nabízely" vyčerpal.

Pak mě napadl ještě horší nápad - přece jsem "mladý a inteligentní" ;-)) - "vyzkoumám" si další cesty na Internetu - tak jsem hledal na mapách od Seznamu i na mapách od Googlu, až jsem objevil zmíněný neštastný server Cyklotrasy.cz. Ten tehdy fungoval tak, že z nějakých oficiálních zdrojů - patrně z "Ministerstva pro místní rozvoj" stahoval právě dokončené cyklostezky a ihned je zobrazoval na Seznamovském mapovém podkladu. Takže jsem objevil, že "právě byla dokončena cyklostezka Ostrava Hrabová - Stará Bělá" To mě mimořádně zajímalo, protože Hrabová je na jedné a Stará Bělá na druhé straně naší místní "autostrády R56" Takže jsem jel podle mapky - a výsledek se dostavil, po projíždění po křivolaké místy škvárové silničce jsem dorazil k autogenem vyřízlé díře ve svodidlech silnice R56. K okraji svodidel byla nahrubo přivařená lešenářská trubka s šipkou ukazující, že cyklostezka pokračuje na druhé straně.... Jak se dostat přes 4 proudovou rychlostní silnici s hustým provozem tam napsáno nebylo - tak jsem se otočil, jel škvárou zpátky a vzal to přes Vratimov - obvyklou "klimbací trasou".

I na "klimbací trase" je nepříjemný úsek - Paskov - Sviadnov, kde jedete po naprosto rozmlácené krajnici a kolem vás sviští jeden kamion za druhým. Takže jsem zoufale hledal "objízdnou trasu". Ta se objevila v sezóně 2009 a měla vést přes výsypku hlušiny "dolu Paskov". Opět jsem jel podle mapky - jenom bylo nápadné, že cesta je sypána uhleným mourem a najednou za mnou běží veliký "od uhla" naprosto špinavý vlčák. Za vlčákem běží postarší dušný borec v mundůru ochranky a křičí "Stůjte stůjte" - tak jsem udělal veliký "oblouk" po výsypce a s vlčákem pořád za zády jsem mu jel naproti. Když jsem dojel - borec se na mně velice zle obořil - "Co tady děláte !" - "Tady má být oficiální značená cyklostezka !". Pak se borec zamyslel a říkal - "Na tom něco bude - tento týden jste už třetí cyklista, kterého tady honím." A pak se velice omlouval, protože předtím tam jezdili jenom zloději kovů - často taky na kole ....


Zmímněný úsek se v opravdovou cyklostezku proměnil až loni - takže vyjedete z Frýdku a v klidu jedete podél řeky až do Ostravy Kunčic - kde musíte na čtyřproudovou "Frýdeckou" ulici. Jaká byla moje radost, když u odbočky z cyklostezky na Frýdeckou se objevil obrovský billboard "Zde jsme pro vás za peníze EU postavili cyklostezku Hrabová - Slezsko-Ostravský hrad". To už jsem vědel svoje - takže jsem tušil, že to "nebude jen tak" proto jsem ráno ve směru do Ostravy billboard ignoroval, ale odpoledne jsem se vydal od Slezsko-Ostravského hradu podél řeky v tušeném směru nové cyklostezky. Výsledkem byla dvouhodinová anabáze po buldozerem vyježdených dírách hloubky 2-3 metry na "Výsypce popílku Vítkovické elektrárny a.s. člen skupiny ČEZ" - jak říkaly cedule.

Říkal jsem si - k stáru se ze mně stává blondýn, když ani cyklostezku nenajdu. Proto jsem za pár dní vyrazil o 30 minut dříve a jel ráno směrem "od billboardu do Ostravy". Z druhé strany vedla cesta trochu jinudy, ale i tak - po 100 metrech nového asfaltu se za první zatáčkou změnila v naprosto rozježděnou a blátivou buvolí stezku. Asi po 2 km bahna - to jest 3 km před koncem - se začaly boky cestičky prudce zvedat až dosáhly výšky kolem 4 metrů. Najednou se dále jet nedalo protože nahoře na náspu stál bagr a u něho dva borci v oranžových montérkách - "Chlape co tam děláte ?" - "Tady má vést cyklostezka !". Pak se jeden borec podíval na druhého a prohlásil "Laďo on je debil - jede ve výkopu pro kanalizaci a myslí si, že je to cyklostezka !! ".....

Jaké je tedy poučení z dnešní pohádky ? Úřednící EU mají patrně takovou představu, že nejprve se cyklostezka postaví a pak se za ní vyfasují EU dotace. Pohledem do "dokumentace" to tak opravdu je. Naše Slezsko-Ostravská varianta tohoto procesu je patrně poněkud jiná. Cyklostezka se "papírově" postaví. Pak se za ní vyfasují prachy. Ty se rozkradou. Teprve když hrozí kontrola skutečného stavu věcí - tak se cyklostezka, s velikým zpožděním, rychle "nějak udělá". Máte snad pro moje zkušenosti jiné vysvětlení ?

A cyklostezka na Slezsko-Ostravský hrad ? Nevím - letos jsem ještě odvahu "vyzkoušet novou cykostezku" neměl. Jenom zbytky "EU billboardu" tam leží rozřezané - měl totiž hliníkovou konstrukci, tak mu bratři Cigání přes zimu pomohli, aby nepletl ubohé cyklisty....

Chemie pro šílence 22. Prdím, prdíš, prdíme ...

8. června 2014 v 5:48 | Petr |  Chemie pro šílence
Ve starořečtině slovo méteóros - znamená do výše zvednutý, a protože Řekové jsou námořnící - synonymem "do výše zvednutý" je také české "vzdutý" - odtud vzniklo jednak astronomy milované slovo "meteor", televizemi milované slovo "meteorologie" a pak taky důchodci a těhotnými ženami nepříliši milované slovo "meteorismus" které přesně přeloženo znamená "vzdutost", ale méně ušlechtile taky plynatost alias "prdy". Nene - opravdu jsem nepoklesl tak hluboko, to jenom jeden z mých velmi utajených ale o to významnějších čtenářů (dodnes píšu software pro roboty dle jeho návodu) - jako správný geek usoudil, že programování applikací pro iPhone je cesta nikam a vrhl se na domácí biotechnologie.

Jednou z těchto technologií je domácí anaerobní kvašení - neboli výroba bioplynu. Je zcela jedno jestli vyrábíte bioplyn pro energetické účely v reaktoru, nebo jestli jste se přejedli fazolí a "máte prdy". Po nekonečném mailovém pinpongu otázek a odpovědí jsem totiž konečně dospěl k tomu nastudovat nějakou technologii a to v té podobě, že krom základního chemicko - medicínského vzdělání jsem přečetl následující blábolivou brožuru zvanou "Průvodce výrobou a využitím bioplynu" - to by mě skutečně zajímalo kolik z těch "biotechnologických inženýrů" má alespoň nepatrné chemické vzdělání, protože některé pasáže jsou vyloženě komické - ostré rozlišování mezi amoniakem a amonným iontem ( v jejich terminologii ammonium a ammonia ;-)) - jakoby ani neexistoval Gludberg Waagův zákon aktivních hmot atd.... Ale jak by mohl člověk od ekologických inženýrů chtít informace od jejich úhlavní nepřítelkyně - chemie.

Tedy je to jasné - vy prdíte, krávy prdí, a reaktor je třeba donutit taky "prdět". Jak na to - základní informace jsou tyto - vstupem bude nasekaná tráva, zbytky z kuchyně a "startér" obsahující anaerobní bakterie o jehož původu je lépe veřejně nepsat.


Co je problém ?
  1. Velikost reaktoru - kvasné reakce obecně probíhají tím lépe čím je reaktor větší největší bioplynové stanice na světě mají až 30 000 kubických metrů
  2. Ohřev - metanogenní bakterie potřebují minimálně 38 lépe ale až 55 stupňů celsia. Dolní mez 38stupňů je dána tělesnou teplotou krávy kdy optimálně rostou - horní mez je dána optimálním poměrem - růstu metanogenních bakterií a "nerůstem" ostatních - nám neužitečných - bakterií - kterým se nedaží kvůli vedru.
  3. S tím souvisí problém s tepelnou izolací reaktoru (ušetři komplikace a náklady za eventuelní vytápění).
  4. Substrát v reaktoru - běžné bioplynové stanice mají téměř tekutý substrát s obsahem tuhé složky kolem 12% a pokud je tuhé složky kolem 18% už je označováno za "suchou fermentaci" zatímco kolega má představu (zcela důvodnou) že do reaktoru dá 80% trávy "tajemný startér" a jenom "trochu vody".
  5. Míchání - vzhledem k obtížné možnosti nádobu trvale míchat - bude odsouzen k "diskontinuálnímu provozu" to jest naplnit, nechat prohnít a vyprázdnit. Pravidelnější dodávky plynu lze dosáhnout provozováním více reaktorů "v protifázi".
  6. Zatím mě nic dalšího nenapadá ale to určitě přijde.
Tedy problémů je více než dosti a když přemýšlím - jak bych v této oblasti experimentoval já - bylo by to asi takto :
  • Nejprve zkusit "aerobní cyklus" alias kompostování za přístupu vzduchu - tedy naplnit reaktor trávou, přidat "tajemný startér" a nechat vykvasit - za neustálého měření teploty - podle tvaru teplotní křivky se zařídit dále - za jak dlouho dosáhne substrát teploty 38 stupňů ? Dosáhne vůbec (při tepelné izolaci) teploty 55 stupňů ?
  • Pak zkusit "Anaerobní cyklus" tedy s nově naplněným reaktorem (možné by bylo přidat něco minulé zkompostované náplně a s další dávkou "tajemného startéru" zusit reaktor více zalít vodou a nejprve nechat kvasit aerobně až do teploty 38 st. A pak přívod vzduchu uzavřít a začít jímat případný plyn. Měření teploty je i nyní samozřejmostí, protože to je nejjednodušší "vidlácká" metoda monitorování průběhu celého procesu.
  • Druhý bod je v principu možné vynechat a přejít na třetí pokus - to jest "anaerobní cyklus se sádlem" - lépe řečeno s domácími přepálenými tuky. Tuk má totiž obrovskou výhodu. Běžná biomasa rostlinného původu, založená na celulóze má sumární vzorec [C(H2O)]x, zatímco tuky mají sumární vzorec (CH2)x - zcela bez kyslíku což vede k daleko rychlejšímu spotřebování kyslíku při přechodu z aerobní na anaerobní fázi a navíc vede k vyššímu obsahu methanu ve výsledném plynu.
  • Přepáleného tuku je třeba nedat příliš, můj odhad 300 ml na 25 kg náplně.
Podle získaných zkušeností budeme postupovat dále. V nejhorším přejdeme na metodu mongolských pastevců, kteří v hliněných do země zapuštěných "reaktorech" velikosti 1-2 kubické metry fermentují hnůj velbloudů, koní i všech ostatních zvířat (i svůj) a na plynu vaří - jelikož v poušti Gobi dřevo jaxi není a plyn hoří lépe než dříve používaný "sušený trus".

Zbývá předposlední otázka proč nelze odstartovat anaerobní cyklus rovnou - myslím si že by to šlo, ale aerobní "předehra" uvolní z trávy výživné látky a navíc naruší celulózové buněčné stěny, čímž jej učiní "stravitelnějšími" pro anaerobní metanogenní bakterie. Navíc některé "suché" a "nemíchací" technologie fermentace se dělají přesně stejně tak proč "vymýšlet znovu kolo".

Na závěr poslední otázka - jak velkou produkci plynu lze odčekávat v optimálním případě - již zmíněný blábolivý článek uvádí pro "travní siláž" produkci plynu 170 -250 kubických metrů na tunu čerstvé biomasy - u 25 kg nasekané trávy by se dala očekávat produkce 5 kubíků plynu !!!! osobně bych v reálných podmínkách kubík plynu považoval za naprosté vítězství hodné článku do některého "ekologického periodika" ;-))

Ani u článků na objenávku nebudeme slevovat z tradiční rady robotům ke zničení lidstva - lidi se "biomasy" z reaktoru štítí neboť jim smrdí, ale přitom jim vůbec neškodí - robotům "biomasa" nesmrdí, ale zase jim svými korozivními účinky výrazně škodí - postřehli jste tento paradox ?