Byl jsem nejprve dlouho sám, pak dlouho ženatý, pak dlouho rozvedený. Během rozvedené periody jsem hladal nějakou partnerku. Z důvodu který rozeberu jsem toho nakonec nechal. No a teď jsem zase v jakémsi (pochybném) svazku.
Největší problém mého vztahu k ženskému světu je to, že jsem nenarazil na žádnou ženu, které bych si mohl opravdu hluboce vážit. Hynek, Kamil, Beřich, Martin, Vlado, Zbyněk atd ... to jsou úctyhodní lidé - muži - nikdy se mě nesnažili manipulovat ani podrazit. Stejně tak já jsem se znažil jak to šlo se chovat stejně.
Ale ženy? Moje matka - nyní před polovinou osmiletého kriminálu?
Exmanželka? S tím co jaké monstrum (ne)vychovává z dítěte, které má v rodném listě moje jméno ?
Současná přítelkyně ? Která více než mně by potřebovala péči maminky. A dospělý život ji znervózňuje až k občasnému agresivnímu výbuchu.
Přemýšlím o dalších - pár dalších znám natolik málo, že se mi jeví jako docela úctyhodné. S žádnou z nich jsem ale po Srbsku na kole nejel - takže nevím ....
Ženy - v jistém věku - si stěžují na nedostatek partnerů. Většina z nich je mimo shopping park k ničemu, což muž cítí na hony daleko. Těžko s takovými ženami žít. Zvláště když je člověk ve všem financemi a profesí počínaje a opravami v domácnosti a štopováním ponožek konče - zcela samostaný (jako já)
Patrně mě samota jen tak neopustí ať už zjevná, nebo skrytá - co se dá dělat ....
Pane Petře,chyby,na které žehráte u druhých ,jsou především vašimi chybami.
Až je opravíte na sobě,zjistíte,že svět
je mnohem krásnější,než si umíte představit