Historicky vzato jsem prvního psa dostal za vysvědčení v 5. třídě - fenu pudla Ditu, která prosula nesmírnou pažravostí, takže ač standard říká, že pudl váhy 8 kilo se dožije 15 let nebohá Dita v 8 letech a při váze asi 30 kilo (byla "krychlová" ) zdechla náhle za příznaků plicní embólie.
Druhého psa koupila moje máti v roce 1992 neb "jí bylo smutno" a to přesto, že jsme proti tom s bratrem úporně protestovali. Doma přistál basset Andy - tvrdohlavý a s modrým okem, které jej činilo zajímavým ale vyřazovalo z chovu. Vysoce inteligentní zvíře - prakticky nejinteligentnější pes, kterého jsem kdy měl, avšak jeho inteligence byla zaměřena na to "jak vydrbat se systémem". Takže jeho výcvik, byl ryzí utrpení a neustálá "válka mozků" jeho - a mého. Ve dvou letech byl výcvik téměř ukončen - cigáňata na sídlišti na mě z dálky kříčela "sedni - vstaň - lehni - vstaň". Bohužel (naštěstí) v té době me drahá máti vyhodila - což se stalo psovi osudným neb její tehdejší prohulený a prochlastaný amant (jako ostatně všichni) měl cévní chorobu nohou a navíc alkoholickou neuropatii tamtéž - tudíž došel jenom do baru - proto psa vypustil do lesa, aby nemusel chodit venčit a ještě mi divadelním hlasem oznámoval "že tak je to lepší".
Pak jsem se oženíl a první maželka "chlěla pejska". Opět jsem byl radikálně proti ale na podzim 1998 jsem se vracel ze služební cesty z Prahy a vidím exmanželku jak v teplákách stojí uprostřed trávníku na sídlišti - tím jsem už od zastávky poznal, že máme psa. Nalezence z popelnice Bobíka, který v době, kdy jej žena našla neměl ani mléčné zuby a vypadal jako morče. Teto pes byl jednoznačně nejvděčnější a typicky podvraťácky nekomplikovaný. Možná proto, že jsme si starostí o psa život přiliš nekomplikovali ve stylu - jsi z popelnice, jestli sežereš něco jedovatého a zdechneš - vrátíš se do popelnice. Pes tušil vo co go, takže si dával pozor a byl to miláček, který se dožil neobvyklých 15 let a byl utracen pro těžké srdeční selhávání letos v červnu.
Čtvrtého psa jsem kupodivu chtěl a to proto, aby současná manželka už přestala "vyvádět z bezdětnosti" - lépe řečeno jsem vyhrožoval že "pod stromečkem bude krabice s dírkami". Takže v dubnu mi bylo oznámeno, že jdeme na psí výstavu "vybrat psa". Tak jsem manželce dal instrukci a slíbil - koupíme jakéhokoliv psa, který "nás chytne za srdce". Naštěstí žena není na uštěkané kundolízky typu čivav a yorkšírů - takže nás chytila za srdce Rachel Bencilla - matka našeho budoucího miláčka, který se oficiálně jmenuje Uncas Bencilla - má šlechtický výzor a šlechtický rodokmen, a je zástupce v česku vzácného plemene Švýcarského honiče - švycké varianty.
Důvod, proč o tom píšu dnes, je protože dnes je to přesně měsíc, co s námi tento psík sdílí byt. Z důvodu problematické "vykřiknutelnosti" jeho oficiálního jména jsme jej překřtili na "Maxíka" - tedy oficiálně pes - Max.
Je zajímavé, že hlavou a ušima dosti připomíná basseta. Povahou - je stejně inteligentní jako baset, ale nezdá se, že by svoji inteligenci zaměřoval na to jak zůstat "výchovou nedotčen". U čtvrtého psa člověk už má zkušenosti "jak mají věci probíhat" a tady prostě vidíte "jak se neurony v mozku spojují".
Jeden den něco úporně zakazujete a drilujete zdánlivě bez výsledku a přes noc se "spoje vytvoří" a druhý den vidíte, že pes se chová jinak - výrazně blíže tomu, co jste den před tím cvičili. A Maxík je vskutku inteligentní - první z mých psů který vidí svůj odraz v zrcadle. Některé věci se opravdu naučil "mrknutím oka" až jsem se sám divil.
Problémy psíka Maxíka jsou v zásadě dva. Úzkost ze samoty, kterou jsme stále ještě zcela nepřekonali a zejména pokud z bytu odejde manželka - je dlouhodobé vytí a řádění téměř zaručeno.
Druhý problém je samotná manželka, která nemá se psem žádné zkušenosti krom "psa Berušky" - 10 kilo plesnivé koudele, která v létě žila za zahradě a v zimě na uhlí. Tedy maželka neumí dosti jasně definovat ten stav "jsi můj miláček, ale přesto jsi pes" - což velice inteligentní Maxík dovede okamžitě zneužít.
Takže toto je nový člen naší domácnosti. Osobně se nemohu dočkat až bude větší a bude důvodem běhat denně alespoň 5 km - jako jsem svého času denně běhal s Bobíkem.
inkvizitor | 20. srpna 2014 v 7:27
Gratuluji! Pes je nejlepší přítel člověka.
Akorát s tím zrcadlem je to blbost. Náš pes třeba do zrcadla prakticky nevidí. A tím myslím, že v zrcadle nepozná ani páníčka, natož aby viděl sám sebe. Vidí tam sice nějakou postavu, takže jakoby zpozorní, ale přítomnost druhého vnímá hlavně jinak (čich, sluch, hmat), a samotný zrakový podnět mu silnější reakci nesepne.
Takže, je sice možné, že váš pes něco v zrcadle vidí, to bych ještě připustil, ale že by poznal sám sebe, to opravdu né, to je věru komické. Pes není pták, je to jen průměrnej savec.