Díky ovládnutí Anglie Vilémem dobyvatelem v roce 1066 byly vždy Anglický a Francouzský královský rod spřízněné. Kupodivu to bylo zdrojem napětí, které skončilo nejdelším konflitem v historii lidstva - stoletou válkou, která formálně vypukla, když po smrti francouzského krále Filipa VI, který neměl mužské potomky - francouzská šlechta neuznala nárok na trům posleního mužského potomka celého rodu - anglického krále Edwarda III.
Osobně mě stoletá válka, stejně jako všechny konflikty před bojovým nasazením střelného prachu fascinují, zejména protože se plně ztotožňuju s výrokem Alberta Einsteina, který prohlásil "nevím jakými zbraněmi se povede III. světová válka, ale jsem si jist, že IV. světová válka se povede klacky a kameny".
Tedy 100 letá válka začala "bitvou u Křesčaku" 1346, ve které na straně Francouzů padl náš král Jan Lucemburský - otec Karla IV. Byl už slepý, ale odvážně jel do bitvy sevřen mezi 2 koni svých rytířů. Pozoruhodné je složení obou stran - tedy na straně Francouzů - perfektně vybavená, ocelovým brněním okovaná šlechta, Janovští střelci z kuše ( kušiníci ? jak se česky řekne crossbowman ? ) a vůbec nejmodernější válečná technologie doby. Na straně Angličanů - pár rytířů, pár obrněných pěšáků a několik tisíc lučištníků - což byli angličtí venkovani, kteří měli králem nařízeno každou sobotu trénovat lukostřelbu. Jenom tak na okraj - Francouzi měli početní převahu 3:1.
Výsledek bitvy - tragédie pro Francouzskou stranu - rytíři se zcela neukázněně hnali do bitvy Janovany vytlačili až na dostřel anglických lučištníků, když Janované - profesionální žoldáci - začali pod palbou ustupovat - sami Francouzi je zuřivostí pobili - pak se vrhli proti Anglickým liniím, kde ne oni, ale jejich koně byli postříleni lukostřelbou, předtím ale zvířata šílená bolestí pošlapala vice Francouzských rytířů než vůbec mohli Angličani zabít - ostatní byli částečně ušlapáni vlastními zadními řadami a částečně dobiti kladivy a sekerami, což byly jediné další zbraně, které angličtí venkovani s lukem měli.
V bledě modrém stejná byla bitva u Poitiers 1356. Jenom s malou změnou - po zkušenostech od Crécy ( Křesčaku) měli Franocouzi nařízeno bojovat pěšky, což šlechta neuposlechla, neboť to nebylo dostatečně "rytířské" . Dodnes se spekuluje zda luk mohl prostřelit brnění. Z této bitvy víme, že rytíři byli deštěm šípů naprosto nedotčeni - nikoliv však jejich koně, kteří postříleni šípy přinesli svým pánům smrt stejně jako u Crécy.
Zcela stejně proběhla i bitva - u Azincourtu 1415 - tam se proti Angličanům sešlo 40 000 Francouzů a převyšovali Aglické vojsko v poměru 5:1 - i tam to bylo zcela stejné - francouzsští rytíři odmítli poslouchat královského vrchního velitele, který byl z nižší šlechy než oni, vrhli se do boje, koně byli postříleni, jezdci byli ušlapáni - a v hadrách oblečenými anglickými vesničany - alias lučištníky - zemědělským nářadím dobiti.
Pokud se ptáte proč se v dneska v Paříži nemluví anglicky - tak bych jenom dodal, že s luky a šipy porazíte vojsko v poli, ale města a hrady jimi nedobydete - tak proto je Francie dodnes Francie. O tom, ale dnešní pohádka není. Ta je o šílené představě, že jedete do bitvy, kterou prohrajete, za pár let jedete znovu do bitvy, kterou prohrajete stejným způsobem, a pak ještě potřetí váš syn jede do bitvy a tu prohraje opět - zcela stejně.
Historické prameny naznačují, že Francouzi považovali za hlavní příčinu prvních dvou neúspěchů - nikoliv nekázeň a chyby velení v poli, ale nedostatek rytířského ducha a nedostatek motliteb před bitvou. Navíc středověká bitva byla opravdu rytířská záležitost - zajatý šlechtic poklidně čekal, až jej protivník "zpět prodá" jeho vlastní rodině. Což Angličani, kvůli nezvladatelným počtům zajatců nedělali - a hrubě porušilli středověké fair play tím, že zajatce - i přes obrovskou finanční ztrátu z ušlého výkupného - zabíjeli.
Ergo berte na vědomí, že motlitby ani lesklá zbroj sama o sobě nepomůže. A pak berte na vědomí, že standard chování v bitvě ( bohužel ) určuje ten - kdo má pravidla nastavena níže. Vítězí naopak strana s lepším velením, i když se z hlediska fair play chová jako prase. Úplně jako bych viděl mnohé válečné konflikty od I. světové války dodnes .....
pavel | 10. listopadu 2015 v 7:02
To mi připomnělo http://blisty.cz/art/79593.html