Většina práce bežné špitální laboratoře spočívá v měření koncentrace různých molekul v krvi. Ty molekuly jsou v zásadě dvojího typu - malé jako glukosa, nebo močovina, které se měří tzv "biochemickými metodami" neboli vzorek krve pacienta se přidá do reakční směsi, která obsahuje bakteriální enzymy, které katalyzují rozklad měřené molekuly a energie, která se takto získá "pohání" druhou chemickou reakci ( ve stejné reakční směsi ), která vede ke vzniku výrazně barevného produktu - jehož zbarvení se měří. Pak je druhá skupina molekul - obrovské - jako hormony a různé velké bílkoviny. Příklad - největší molekula, která se běžně měří je APO-B je přibližně 10 000 x větší než malinká močovina. Pochopitelně, že čím je molekula větší tím je jí v krvi méně - na barevné reakce by nebylo dost energie, proto se tato skupina látek měří tzv. "imunochemicky" - to jest vazbou protilátek připravených proti nim.
Pochopitelně, že krom rozdílu v technologii je i rozdíl v ceně - reagencie pro biochemická stanovení si většina laboratoří připravovala sama ( než to Brusel zakázal ) a tudíž vyšetření "malých molekul" bylo za halíře. Naopak u vyšetření "velkých molekul" jsme odkázání na protilátky dodané komerčními firmami, které pochopitelně mají strukturu protilátek i celou technologii výroby tak dokonale patentovanou, že cena ( ve stovkách korun za jedno vyšetření ) tomu odpovídá.
Nastává otázka pro inteligentní čtenáře : Která skupina vyšetření stagnuje, a která se překotně rozvíjí ? Ba dokonce realita jde ještě dále - existuje skupina molekul "střední velikosti" které se dají dostatečně dobře vyšetřovat jak lacino - tak i draze. Jelikož Brusel zakázal jakoukoliv "domácí" přípravu reagencií - na jaké vyšetřovací metody jsme tím pádem odkázáni ? A ještě více - pokud nějakou chorobu můžeme diagnostikovat pomocí malých molekul za kačky stejně jako pomocí velkých molekul - za tisíce - nad kterou variantou farmafirmy zuřivě bádají ? A kterou se snaží potlačit ?
Takže byla doba, kdy jsem pokaždé přečetl čerstvé číslo "Clinical chemistry" a pak jsem hořce poznamenal, kdyby se dala cukrem očkovat myš ( tedy připravit protilátka proti glukóze ) budeme i cukr vyšetřovat imunochemicky ( za tísíce ). Což mě inspirovalo ke dnešnímu zamyšlení na téma - proč jsou technické novinky konstruovány tak jak jsou. Do jaké míry je to nikoliv k efektivitě, ale k tomu aby se mohly stát rýžovištěm na prachy, nebo ještě hůře - rýžovištěm na vládní dotace a granty ? Obecně řečeno - kolik dobrých nápadů se vůbec nedostane na veřejnost, protože už v zárodku je jasné, že nemají ten správný "dotační potenciál" ?
Příklady z minulých článků : osobní automobilová doprava - hnaná benzínem - se bez problémů uživí. Hnaná dieselovým motorem - už vede k žebronění firem o dotace protože dieselový pohon je "technologicky náročný" a vývoj dieselových motorů do malých aut se bez dotací nevyplatí. Nemluvě o dotování nafty ( v podobě nižší spotřební daně ) a o Babišovském přidávání "biosložky" do ní. Elektromobily - to teprve bude - "vládní výstavba" nabijecích stanic, dotace na elektromobil, dotace na solár, který jej nabíjí. Vodíková auta ? Jediná oblast, kde se vodíkový pohon prosadil je sovětskou a americkou vládou dotovaná raketová technika !!
Každému majiteli elektromobilu může být jedno, že chudá babina, chodící pěšky, pláče nad účtenkou za elektřinu, kterou dotuje provoz jeho luxusního miláčka. Je otázka do jaké míry je taková situace morální dilema, které by (ne)mělo být jedno státu, ale to teď neřešme. Z čistě matematického hlediska bych si dovolil upozornit, že preferování "dotovaných řešení" má v sobě aspekt pozitivní zpětné vazby známé též jako "bludný kruh", který se nám v budoucnosti může pěkně vymstít. Pokud totiž budeme rozvíjet pouze technologie, které nelze provozovat bez státní dotace - bude se zvyšovat finanční tlak na staré technologie, které umí vydělat bez dotace. Přitom paradoxně "staré technologie" budou dále zastarávat, protože na ně - kvůli jejich ziskovosti - nebude upřena pozornost, až jednou dojde k nedovratnému. Zastarání takové technologie za práh použitelnosti. V tomto okamžiku bude stát čelit prudkému výpadku zisků z nedotované části ekonomiky.
HMM - vlastně jsem nic tak moc převratného nevymyslel - celý problém je jenom technologická verze dnešního "sociálního státu" - který taky motivuje lidi k opouštění těch zaměstnání, kde práce produkuje užitečné věci, za které jsou jiní lidé ochotni platit a naopak preferuje ta zaměstnání ( nebo ne-zaměstnání ) kde vaše práce zvyšuje tlak na "povinnost" státu takovou ne-práci dotovat.
Navzdory veškerému pesimismu možná nebude tak zle. Autoři "žebrajících technologií" totiž nemají motivaci se svým vynálezem "dobýt svět". Pokud prodáváte se ziskem - můžete zvyšovat obrat dokud lidi kupujou. Pokud "prodáváte" s dotací vyplatí se prodat jehom tolik, kolik vašemu "sponzorovi" stačí peněz na dotace. Proto dotované technologie jsou - jako v biochemii - omezené na jednu firmu, zabetonované patenty, příliš se nešířící. To, že se firmy o "žebrající technologie" nerady dělí je jenom částečnou útěchou. Veřejností nedobrovolně financované blbosti tak sice brzdí samy sebe, ale stále je tu "náklad uniklé příležitosti": firmy zaujaté vymýšlením věcí, pro "grantové agentůůry" nemají energii na vymýšlení věcí, které by byly ziskové i bez nich a mohly celý stát včetně "grantových agentur" daněmi živit.
S tím pravděpodobně souvisí i ten fakt, že posledních 50 let jsou na technologické špici ( téměř ) nedotované Spojené státy ( mají motivaci své - ziskové - nápady šířit světem ) - zatímco Evropa - navzdory ( kvůli ?? ) formální "podpoře inovací", komisím, gantům dotacím, regulacím, "akčním plánům" a "vzdělanostní společnosti" je technologický úhor, kde nevzniklo ( téměř ) nic nového, co by tu nebylo minimálně od II. světové války - vychvalovaný německý průmysl v to počítaje.