Dětští psychologové se nemohou shodnout do jakého věku je výchova rodiči účinná.Ti nejradikálnější tvrdí že od nástupu do školy nebo nejpozději od 9-10 let je člověk z hlediska parametrů, který nazýváme "charakter" už hotový a po tomto věku už se jenom navenek "ohýbá", ale "vnitřně se nemění". V každém případě panuje shoda, že takové vlastnosti, o kterých je dnes prakticky zakázáno mluvit - jako jestli člověk bude klidný, nebo agresivní, podnikavý, nebo pasivní, extrovert, nebo introvert, přímý, nebo podrazák se kromě genetiky, která hraje hlavní roli do děťátka intenzivně "nalévají" v tom nejútlejším věku kolem 2 let.
Daleko známější je, že rodiče "učí nevědomky" - vlastním příkladem. Tedy můžete před dětmi vést sáhodlouhé přednášky o "mravech, které upadají", ale pokud se vaše slova neshodují s vašími činy, dětské mozky to lehce dešifrují. Z hlediska "neurověd" bych si jen tak zaspekuloval, že "učení nápodobou" je známo už od opic - tedy je vývojově staré několik miliónů let, zatímco "učení slovem" je záležitost řeči, která se začala objevovat ( hrubě nepřesně ) před 100 - 150 tisíci lety. Proto se věci "naučené beze slov" dostávají do daleko starších a z hlediska celého života "méně flexibilních" struktur mozku než "jen tak nějaké kecy".
Kam směřuje dnešní pohádka ? Pokud počítám i praxi během studia - jsem ve zdravotnictví už od roku 1990 což bude brzy 30 let. Pokud vezmeme rozptyl délky života - mohu prohlásit, že moji nejstarší pacienti byli ročník 1890 - až po dnešek. Obecně vzato čím je ročník narození daného seniora bližší starým "zlatým časům", tedy Rakousko-Uhersku a první republice - tím častěji to jsou lidé slušní, pracovití, spravedliví, tvrdí sami na sebe, nekonfiktní. Čím více se ročník narození bliží letům 1950 ... 60 ... 70 tím častěji se setkávám s typickým fenomény tehdejší ( dnešní ) doby - agresivitou, hajzlovitostí, podrazáctvím, fenoménem "urvat co se dá" atd. Jinými slovy senioři, kteří se chovají způsobem, kterému se před lety říkalo "dobré způsoby" vymírají - a místo nich se do seniorského věku a tím i do zdravotnictví dostávají "ti druzí".
Tedy mé zkušeností svědčí proti "moudrosti šedin". Daleko spíše odpovídají heslu : "hajzl za mlada - hajzl v každém věku". Možná s tou poznámkou, že k stáru - vrzající klouby, svaly a mozek znemožňují člověku léty nacvičené modely chování tak úplně projevit. Na druhou stranu se však postupě odbourávají i vědomé a naučené brzdy toho nejhoršího, co v člověku je. V každém případě pokud pracujete ve zdravotnictví - pozorujete výrazné zhoršování chování seniorů rok co rok. Upřesníl bych to takto - ročník narození do roku 1938 - skvělí lidi. 1938 - 1948 - pořád tu ještě byl tesk po normálních časech bez německé okupace a naděje, že masarykovská první republika se nějak vrátí - takže senioři tohoto veku jsou ještě jakž takž. Od roku 1948 a zejména v 50. letech tehdejší dospělí propadli zoufalství. Spousta z nich prostě rezignovala na jakoukoliv slušnost a jejich děti tento model "odkoukaly" a řídí se jím dodnes.
Zcela jistě je vám jasný i mechanismus tohoto fenoménu. Každá sezóna má svého "ducha doby" - některá doba má Masarykovské "nebát se a nekrást" - jiná doba má Bilakovské "kdo nekrade - okrádá rodinu". Tudíž v každém období existoval i jiný systém zpětných vazeb. Někdy byl čestný a pilný tatínek - úspěšný muž - živnostník a příklad pro celé městečko. Jindy byl ( tentýž ? ) čestný a pilný tatínek - vězeň, který seděl v kriminále a mluvilo se o něm jenom šeptem. Mezitím roli oficiálního "příkladu pro mládež" vykonával pokřivený hajzl-funkcionář-konfident, který se stranickou legitimací jezdil limuzínou městem a žvanil na schůzích nesmysly. Tyto věci se vlastním pozorováním i pozorováním chování rodičů - nápodobou a beze slov přelily z dospělých do dětí, kde vytvořily hluboké základy jejich vlastního chování, které si s sebou nesou napříč pozdějšími režimy až do dnešní doby.
Jasné ?
A my co ještě nejsme důchodci ? Osobně jsem kdysi šířil takovou mrazivě-legrační teorii že my, kteří jsme se narodili a žíli za "zkurvených režimů" bychom měli svým dětem k 18. narozeninám koupit pistoli-devítku a pak se jich vždy na Silvestra minutu před rachotem ohňostrojů zeptat : "Dáš mi ještě rok, nebo mě odstřelíš už teď". Na vlastních kostech cítím, že i v mém případě by takový postup byl vrcholně racionální. V každém případě by asi, nejen z hlediska dětí, nebylo špatné už téměř 80 let trvající proud hajzlovitosti konečně zastavit. Nic však nenasvědčuje tomu, že v česku i mimo něj existuje pro takovou věc sebemenší podpora. ( Bůh před námi ochraňuj děti, které se rodí dnes .... )