Je to drzé, ale napíšu to : Kolega - lékař a soused z blízkého Krakova - Stanislaw Lem - napsal v roce 1961 román Solaris : V nespecifikované vzdálenější budoucnosti je objevena planeta, která krouží kolem dvojhvězdy po dráze, která neodpovídá gravitačním zákonům. K planetě je vyslána výprava, která zjistí, že téměř celý povrch planety je pokryt oceánem, který má vlastnosti živého tvora, který je pravděpodobně vysoce inteligentní. Pravděpodobně daleko inteligentnější než všichni lidé dohromady. Zcela jiný než jakákoliv lidstvu známá forma života a pravděpodobně ovládá teorii relativity / kvantovou fyziku. "Ovládá" neznamená, že umí vzorečky, ale v každém bodě jeho mateřské planety běží čas jinou rychostí, planeta se pohybuje navzdory gravitaci a tak.
Samotný román začíná v okamžiku, kdy po více než sto letech málo úspěšného zkoumání tohoto tvora se odmlčí posádka výzkumné stanice, která obíhá kolem planety. Je vyslán psycholog, který přistane na výzkumné stanici, aby zjistil, že jeho kolega a učitel je mrtev a ostatní členové posádky jsou zamknutí ve svých kajutách a laboratořích a odmítají komunikovat. Letmým kontaktem mezi dveřmi s nejvíce kompenzovaným členem posádky dostane informaci : "počkej až to přijde" aniž by dostal přesnější popis co a jak má přijít.
Nicméně "to" brzy přijde, kdy psycholog začíná na stanici potkávat lidi, kteří by zjevně neměli existovat a za několik dnů se dokonce probudí v náručí své manželky, která spáchala dokonanou sebevraždu před 19 lety. "Manželka" jej přátelsky, ale nekompromisně pronásleduje po celé lodi, proto se rozhodne zavřít ji do transportní rakety. Osoba / halucinace však má tolik síly, že se zdá, že mnohatunovou raketu rozbije zevnitř, proto ji v panice odpálí na vysokou oběžnou dráhu kolem planety Solaris. Mezitím pomocí série složitých výpočtů, které by sám nezvládl ověřuje, zda je vůbec v bdělém stavu, nebo zdali halucinuje ve svém světě. Výsledkem je, že potvrdí že minimálně palubní počítač a tím pravděpodobně celá loď skutečně existuje mimo jeho vědomí, nicméně další den se vzbudí opět v náručí živé / mrtvé manželky, která je druhou kopií, protože odložené šaty první kopie má stále ve své kajutě.
Dojde k závěru, že "cizí lidé" pohybující se po kosmické lodi nejsou halucinace, ale že se pravděpodobně jedná o výtvory oceánu Solaris, který čte mozky kosmonautů a převádí jejich vzpomínnky do hmotné podoby. Postupně prochází celou literaturu kolem planety Solaris - "Solaristiku" a rekapituluje více než sto let neúspěšných snah o navázání komunikace s tímto podivuhodným tvorem. Ponořovali do oceánu liské stroje, jejich části oceán kopíroval, ale než vědci učinili jakýkoliv závěr tak s tím ( z nudy ? ) přestal. Na povrchu a pod hladinou oceánu se objevují tvary připomínající grafy ultra-složitých matematických funkcí, z nichž jenom nepatrná menšina je lidem srozumitelná. Po havárii prvního kosmonauta který se v oceánu utopil se na porchu objevily obrazy z jeho mysli - model jeho samého jako dítěte - zdeformované a gigantické, jeho rodiče a rodná ves. Pilot záchranné výpravy, který tyto věci viděl byl vyslýchán, jeho svědectví bylo odmítnuto a on sám zavřen na psychiatrii.
Nakonec hlavní hrdina analyzuje vzorek krve své "manželky" a dojde k závěru, že "kopie" není tvořena baryonovou hmotou, ze které jsme vytvořeni my i samotná planeta Solaris včetně živého oceánu, ale že je tvořena hmotou složenou z mezonů a neutrin, která pouze napodobuje strukturu běžné hmoty. Taková hmota je nestabilní a "hosté" existují pouze díky stabilizujícímu vlivu oceánu Solaris. Po tomto zjištění začnou kolegové hlavního hrdiny stavět "rušič" stabilizujícího vlivu oceánu Solaris, aby se mohli "hostů" na palubě výzkumné stanice zbavit. S tím však hlavní hrdina nesouhlasí, protože mezitím si na kopii zemřelé manželky zvykl natolik, že s ní chce nadále žít.
Kopie jeho manželky vychází z jeho vlastních vzpomínek na ni. Ona sama neví, že je kopie, postupem častu si však začne uvědomovat, že má ve svém vědomí obrovské mezery, na základě kterých zjistí, že není pravá manželka, což ji uvrhne do těžké deprese, při které od hlavního hrdiny uteče a během jeho spánku sama požádá jeho kolegy aby ji zničili přístrojem, který staví. Oceán Solaris čte v myslích svých výtvorů stejně jako v myslích lidí, na základě toho ( pravděpodobně ) pochopí princip individuality jedince, která mu jako jedinému - nesmrtelnému - tvoru na Solaris byla doposud neznámá a přestane další "hosty" vytvářet.
Moji čtenářové se samozřejmě mohou ptát, proč plýtvám jejich časem podrobným záznamem z čtenářského deníku. Genialita ROMÁNU Solaris je totiž v tom, že je stejně mnonovrstevný, nepochopitelný a myšlenky čtenáře zrcadlící jako OCEÁN Solaris. Pokusím se naznačit pár ideí :
- Neschopnost komunikace mezi lidmi, zejména nesdělitelnost zkušeností a nedůvěra k bizarním zážitkům druhých.
- Neschopnost komunikace napříč velkými rozdíly ve zkušenostech a inteligenci - my ( si myslíme, že ) vágně rozumíme pocitům a motivacím ptáčka na krmítku, ale naše mentalita je zcela mimo jeho obzor.
- Sebestřednost lidí - cituji výstižný odstavec : "My nechceme dobývat vesmír, chceme pouze rozšířit Zemi k jeho hranicím. Jedny planety mají být pouštní jako Sahara, jiné ledové jako pól nebo tropické jako brazilská džungle. Pokládáme se za rytíře svatého Kontaktu. To je další licoměrnost. Nehledáme nikoho jiného než lidi. Nepotřebujeme jiné světy. Potřebujeme zrcadla. Nevíme, co s jinými světy dělat. Stačí nám jeden, i tím se zalykáme. Chceme nalézt svůj vlastní, idealizovaný obraz; tím mají být planety, civilizace dokonalejší než je naše, v jiných zase hodláme najít podobu naší primitivní minulosti. Jenže na druhé straně existuje něco, co nechceme přijmout, čemu se bráníme, ale vždyť jsme přivezli ze Země jen ryzí destilát ctností, hrdinský pomník lidstva! Přiletěli jsme sem takoví, jací skutečně jsme, a když nám druhá strana ukazuje pravdu - tu její část, kterou zamlčujeme -, nedokážeme se s tím smířit!"
- Neplodnost avšak nepominutelnost převážné většiny vědeckého bádání, pokud bádáme nad věcmi jejich zákonitosti jsme ( zatím ) nepochopili.
A tak dále a tak podobně. Každému doporoučuji Solaris si přečíst a na konci intenzivně přemýšlet ( nikoliv ve stylu "rozboru díla" z gymnaziálních hodin češtiny ) co mu román říká. Je pozoruhodné jak Stanislav Lem "nastavuje zrcadlo" každému čtenáři včetně filmařů, kteří se pokusili román zfilmovat.
K tomu došlo celkem 3x z toho Tarkovského provedení z roku 1972 je považováno za filmové veledílo. Nejsem zastáncem toho že "ušlechtilá nuda" Tarkovského se nějak významněji dotýká podstaty románu. Obě mně známá filmová provedení spíše svědčí o tom, že fimaři daleko zaostávají za vzděláním a přehledem Stanislawa Lema a tak místo tíživé filosofické debaty na téma nesrozumitelnosti cizích myslí, kterou nepochoppili, pojali román jako soft erotiku a "dojení emocí" ze vztahu hlavního hrdiny a "kopie" jeho mrtvé manželky.
Intelektuálské "nepochopení" podstaty Solaris jde tak daleko, že k dnešnímu článku jsem nenašel ani ilustraci. Celý Internet je plný malůvek postav lomících rukama k nebesům a "chapadel z vesmíru" hrabajících se v lidské hlavě. Nakonec jsem si pomohl snímkem světélkujících mořských obrněnek noctiluca scintilans u pobřeží Hong Kongu, protože si myslím, že mezi "vědomím" nás a tohoto prvoka je ten správný, nepřekonatelný "mentální kaňon".