Pokud jste viděli jakýkoliv film o Jacku Rozparovači - nemohlo vás nenapadnout - proč lidé opouštěli idylický venkov s loukami a ovečkami a stěhovali se do blátivého pekla průmyslového Londýna ? Odpověď je jednoduchá - idylický venkov skýtal hlad, zatímco Londýn skýtal alespoň jakous takous obživu. Podobnou situaci vidíme dnes v asijských sweatshopech, kde lidé pracují za nepředstavitelných podmínek a přesto ( více - méně ) dobrovolně, protože život na venkově znamená nemoci a hlad.
Na nelidské pracovní podmínky v průmyslu reagovali zaměstnanci zakládáním "Dělnických spolků" alias odborů, které byly V Anglii opakovaně zakazovány zákony z let 1799 a 1824. Na kontinentě byly odbory oficiálně povoleny až po revolučním roce 1848. Celé 19. století však probíhaly procesy, které zlepšovaly podmínky dělnictva i bez nich - výroba se stávala složitější - zkušené dělníky tedy nebylo možno "měnit jako ponožky". Navíc továrnici zjistili že dělnictvo může být zdrojem zajímavých dodatečných zisků a možností jak reinvestovat zisky - a tak začali stavět dělnické čtvrti ( Smíchov, Žižkov ) otevírat dělnické školy, obchody, banky - extrémním a maximálně dotaženým příkladem tohoto principu budiž firma Baťa.
Během celého 19. století se průmysl měnil z hrubého hutnictví / primitivního strojírenství ke stále technologicky složitejším výrobám, které si vynutily i zlepšení pracovních podmínek. Příkladem budiž firma Carl Zeiss, jejíž majitel Ernst Abbe zjistil, že ke konci 12 hodinových směn unavené dělnictvo vyrábí zmetky a cena promrhaného optického skla zcela požere zisk z druhé poloviny směny, proto dobrovolně zavedl - jako první na světě - současný režim 8 hodinových směn 5 dní v týdnu. Druhý člověk, který udělal totéž ve strojírenství, byl na začátku 20. století, Henry Ford ve své automobilce, spolu se zvýšením platů - získal možnost vybírat si ty nejlepší dělníky z celých USA a navíc jeho dělníci měli dostatek času i peněz, aby kupovali jeho auta - což v celkovém součtu znamenalo pro Forda zisk a pro město Detroit, kde byly jeho továrny, nebývalý rozkvět.
Ne vždy vše však šlo takto idylicky, a zejména v ( tehdy ) podnikatelsky svobodných Spojených Státech bylo běžné, že majitelé firem si pro potlačení případných stávek a demonstrací najímali zločince, takže každý "odborový protest" končil přestřelkami a bitkami s množstvím mrtvých a zraněných. Takto to probíjalo až do 30. let 20. století, kdy se objevila "nová generace" odborových předáků. Historicky nejznámějši je Detroitský šéf Svazu řidičů nákladních aut - Jimmy Hoffa, který svoji první stávku zorganizoval už v 19 letech v roce 1932. Jimmy Hoffa v mládí chodil se slečnou, která se později stala manželkou detroitského mafiánského bosse Franka Coppoly - odtud získal Hoffa kontakty na mafii, kterou snadno přesvědčil že jeho odbory jsou mocnější ( a lépe platící ) než zaměstnavatelé a proto se mafie spojila s odborovými centrálami - do té míry, že někteří odboroví předáci např. Anthony Provenzano - byli odboráři přes den a gangsteři v noci.
Od 30. let je proto situace v Americe pozoruhodná - odboroví bossové udržují křehkou rovnováhu mezi podnikateli, dělníky a organizovaným zločinem - mafiánské rodiny mají "pronajaty" jednotlivé odborové centrály a místo násilného potlačování stávek, které se organizují jen minimálně máme celou řadu případů krvavých srážek mezi "odborovými centrálami". Mechanismus celé veci fungoval většinou takto - pokud někteří odboráři navzdory "zavedenému systému" vyhrožují stávkou - obráti se majitelé podniku na "konkurenční rodinu", která "zjedná pořádek" většinou formou vraždy vzpurných odborových předáků, což dělnictvo dostatečně "přesvědčí k poslušnosti". Také Jimmy Hoffa nezůstával pozadu a "úderné oddíly", které byly součástí jeho odborové centrály, byly v Detroitu pověstné ( svou brutalitou ). Odborářský penzijní fond dal k dispozici mafii, která peníze odborářů použila k financování sítě překupníků drog, což Hoffu nakonec stálo 8 let vězení. Dodnes se spekuluje zdali hlavního vyšetřovatele jeho kauzy - vrchního státního zástupce USA, později ministra spravedlnosti a později senátora Roberta Kennedyho to nestálo život.
Po návratu z vězení se Jimmy Hoffa chtěl znovu vyšvihnout do čela své původní odborové centrály. Ze strachu, že by se mu to podařilo - na den přesně před 40 lety tj. 30. července 1975 - zmizel. Dodnes se neví, kde je jeho mrtvola a dodnes se ani neví, zdali jej v rámci konkurečního boje zabila mafie, nebo si jeho smrt objednaly americké tajné služby, "aby byl konečně pokoj".
A co Detroit ? Tlakem Hoffových i ostatních "odborářů" se z něj veškerý automobilový průmysl odstěhoval, nebo zkrachoval a dnes je to "město duchů" a kriminality, odkud 2/3 obyvatel utekly pryč. Je to největší město v USA, keré na sebe muselo vyhlásit úpadek. Těžko pak najít argument proti názoru Miltona Friedmana, že vláda a odbory jsou dvě hlavní příčiny bídy a nezaměstnanosti.
Jistě si myslíte, že tohle by se u nás nemohlo stát ! Samozřejmě, ale mám utratit ještě dalších 10 minut historií kolaborace "Revolučního odborového hnutí" s komunistickým režimem ? Nebo historií kolaborace dnešních vrchních odborářů s dnešní vládou ? Místo toho si udělejte názor sami a zkuste žádat od Vašich odborářů podporu v případech běžných drobných nespravedlností, kterých se čeští zaměstnavatelé dopouštějí - chytračením s přesčasy můžete klidně začít. Sám jsem zvědav, jak dopadnete, neboť mé zkušenosti s odbory nasvědčují, že boji o moc dávají přednost před zájmy členstva - jakoby portrét Jimmyho Hoffy stále visel v jejich kancelářích.
TNT | 2. srpna 2015 v 7:24
kéž by svět byl tak jednoduše černo-bílý, jak si ho někdy představujete ;)