Ještě Albert Einstein v obecné teorii relativity operoval s "kosmologickou konstantou" která měla vzorečky změnit tak, aby vycházel stacionární vesmír, konstatní velikosti. Toto bych považoval za naprosto poslední odlesk starověkého a středověkého - původně Aristotelovského - "paradigmatu" o neměnnosti světa. Toto paradigma se začalo hroutit v druhé polovině 18 stoĺetí pod tlakem osvícenců a encyklopedistů.
V oblasti vědy a filosofie vzniklo osvícenství ve Francii, kde tehdejší královská vláda byla nesmírně prohnilá, proto se osvícenství dostalo k moci až v krvavém běsnění Velké Franocuzské Revoluce, čímž zároveň ukázalo limity svých možností. Daleko zajímavější byla situace v německy mluvících zemích, kde dětičky panovnických rodin studovaly francouzské filosofy už na škole a proto přijali osvícenství jako princip své vlády relativně nekrvavě. Příklad : Fridrich II. nebo Josef II.
Polovinou 18. století a osvícenskými vládami představa "neměnného světa" definitivně končí. Nemáme-li neměnný svět, jsou v pricnipu dvě možnosti - "věci se zlepšují", nebo "věci se zhoršují". Jelikož jsme lidi, máme vnitřní potřebu věci zlepšovat, což paradoxně činili i francouzští "revoluční osvícenci" gilotinováním svých odpůrců - jimi označených za "odpůrce pokroku", které je nutno odstranit z cesty k dosažení spravedlivého světového řádu.
Lze tedy odvodit, že od dob osvicenství, nikdo nenahlíží na společnost jako na "statický systém". Každý nahlíží na společnost jako na systém, který se "musí zlepšovat". Vůdci každé společnosti nahlížejí na politický systém, který nastolili jako na "nejlepší možný". Jako na "definitivní řešení" organizace společnosti, kterému jenom "některé detaily", které je nutno zlepšit, překážejí k dosažení dokonalosti.
Takže Josef II. chrlil reformy, pro zlepšení systému, jeho následovníci už tak progresivní nebyli, až celá monarchie prakticky skončila "Starým Procházkou" Františkem Josefem. Naprosto nepochybuju, že i Franz Josef měl ( třeba kolem roku 1860 ) představu, že jen malý krůček chybí k dokonalosti. Pak ale nastala diskontinuita v roce 1918. Na jedné straně Hašek ve Švejkovi se monarchii směje jak jen může - konvertovaný Žid ožrala "feldkurát" alias "polní kněz" Katz ; vojenští soudci, kteří "k smrti odsuzují rychle, ať nevystydnou jelítka k obědu" atd.... Na druhé straně stojí Masaryk se svým nesmiřitelným postojem ke starému Rakousku.
Pro nás důležitý je střet dvou pohledů - zevnitř : "jen pár reforem chybí k dokonalosti říše" a zvenčí ': "zkostnatělá monarchie je vším vinna".
Pak přišla "první republika", "druhá republika", protektorát, "třetí republika" 1945-48, všechny trvaly relativně krátce, a nedosáhly stavu, kdy mohly tvrdit : "jen kousek chybí k dokonalosti". K tomu dospěl, po 40 letech, až komunistický režim. Tu dobu si pamatuju a mohu konstatovat, že opět tu byl ten pozoruhodný rozpor, kdy vůdci společnosti tvrdili "žijeme v nejlepším možném světě, kterému jen několik nepodstatností chybí k dokonalosti". A pak tvrdili : zlepšíme "dodavatelsko-odběratelské vztahy", vyrobíme dostatek zboží, zavedeme "glasnosť" - vše tohle jsou jen "technické detaily". Pak došlo k diskontinuitě revoluce roku 1989 a pohled zvenčí - očima Havla a Klause - tvrdil zcela jasně - tohle nejsou technické detaily - to jsou fundamentální a nepřekonatelné nedostatky komunistického systému.
Ergo nastává otázka - žijeme li ve státě X - jak poznat co jsou "technické detaily" odstranitelné drobnými reformami a co jsou "fundamentální nedostatky" neodstranitelné ničím ? Pak nastává otázka - proč je otázka č. 1. tak důležitá ? Nemá totiž smysl opakovat chyby minulosti. Nemá smysl unisono s vládnoucí třídou tvrdit, že k dokonalosti chybí krůček, a nemá smysl ani dopouštět se chybného předpokladu, že současný režim tu bude navěky. Tedy co jsou na dnešním politickém systému "technické detaily" a co jsou "fundamentální nedostatky" ?
Můžeme předpokládat že současná demokracie má jisté chyby - jak ale poznat, že nejsme v pozici Gustáva Husáka, který totéž tvrdil o pozdním komunistickém režimu ? Jsou mezi námi lidé, kteří tvrdí opak - současná demokracie nemá "jisté chyby" - je dokonalá, a to co nás na ní ( případně ) štve jsou "fundamentální a neodstranitelné konstrukční vady".
Fujtajxl - Kubáč napadá demokratické zřízení - pro lehké zklidnění bych si dovolil citovat sám sebe - jednou z "drobných chyb" současnosti je nedostatek diskuse o jednoduchých, ale závažných otázkách, protože : "Otázka, proč je to, co je, a zda by to nemohlo či nemělo být jinak, je vytlačena do sféry bláznovství a extremismu."
Na stejném místě - ve sféře bláznovství a extremismu - je pak má dnešní hlavní otázka - není-li žádný režim navěky ( ač každý režim tvrdí opak ) co bude potom ?
P. | 22. prosince 2015 v 10:17
Ano, otazka hodna filosofa.
Co bude potom? Myslim ze to neni odhadnutelne, spolecnost a jeji vedeni je dnes velmi nelinearni dynamicky system. Podobne kdy bude potom? Tady uz lze alespon z nejake miry nespokojenosti obcanu tusit, ale stejne je tolik promennych, ze neni mozne predpovedet rok mozna ani desetileti kdy dojde v konkretnim miste v vetsi zmene. Z tohoto pohledu byl i rok 1989 jen vetsi zmena
Nicmene az se lidstvo jako celek "sjednoti" ci vymlati na nekolik malo skupin 1-3, nabozenstvi se prokaze za omyl a zannou cloveka vysvetlit nezname, pote to osobne vidim na nejaky system korporacne policejni s tolerovanymi kastovnimi prvky.
Jednoduse neni udrzitelny blahobyt pro vsechny, jde to proti prirode. To bude ale jeste nejake to stoleti ci desetitisicileti trvat.
Zijte skromne, plne a radujte se ze zivota.
Zdravi
P.