Mám neblahý pocit, že přírodovědci - ti skuteční, nikoliv "sociologové" - si těžko hledají cestu k současné vládnoucí elitě. Maximálně tak ještě nějaká "komise" si najme nějakého "ekonomického poradce", aby spočítal jak finacovat zadlužený stát. Pokud jeho ( matematicky správný ) závěr zní : "bez práce nejsou koláče", všichni si jenom odfrknou : "vidíte, že nám neporadil". Výsledkem je, že čtete noviny a nestačíte se divit, že "význačné osobnosti", které vedou tento stát nemají o fungování společnosti ani takové tuchy jako Pepa Nos jehož verš jsem použil do nadpisu.
Co mám konkrétně na mysli ? Prakticky nelze vymyslet pravidlo ( zákon, vyhlášku, směrnici ), ktere by bylo vnitřně nerozporné, a jehož zcela důsledná aplikace by nevedla k nestabilitě společnosti. To zní jako mluva nějakého matematika, ale než budeme pokračovat je třeba pár příkladů pro vysvětlení :
- Vnitřní (ne)rozpornost - Mějme pravidlo : "holič holí všechny, kteří se neholi sami". Jednoduché a srozmitelné, ale pak položíme otázku : Holí holič sám sebe ? A jsme v pytli. Problém je ve slově VŠECHNY, které zjevně nemůže být pravdivé.
- Nestabilita společnosti - tohle bude poněkud složitější ale vezměmě to na příkladu Z Listiny základních práv a svobod Hlava První článek 2 odstavec 3 : "Každý může činit, co není zákonem zakázáno" - je zjevně chybný výrok, který - důsledně aplikován - vede problémům. Příčina je totiž v tom, že "množina" toho co je možné činit má daleko větší velikost nebo matematicky řečeno "mohutnost" než množina "toho, co je zákonem zakázáno". Ergo - vždy bude existovat situace, kdy sice "konáme, co není zákonem zakázáno", přesto jsou účinky tohoto činu nezákonné, tudíž čin sám by měl být zakázán. Příklady z praxe - důchodci a "šmejdi", hrací automaty a "kvízomaty" atd ....
Právníci a "humanisti", kteří dočetli až sem se patrně otřásají nesouhlasem a považují mnou zmíněné fenomeny jenom za "technické detaily", které se odstraní dalším vylepšováním systému pravidel. Abychom si ušetřili neplodnou diskusi dovolil bych si upozornit na Gődelovy věty v matematice, které i v tak exaktním oboru definují, že vytvořit bezrozporné systémy pravidel je až na elementárně jednoduché případy - nemožné.
Teď bych mohl položit obvyklou ironickou otázku : Vědí tohle "sociální inženýři", kteří se dnes a denně ohánějí "právy" nebo "pravidly" ? A pak skončit, ale proberme ještě důsledky. Především je zajímavé, jestli tato vnitřní rozpornost společenských pravidel dělá nějaké problémy. Předesílám, že jsem zastáncem názoru, že dnes dělají vnitřní rozpory ve společenských pravidlech daleko větší paseku než v minulosti a to ze dvou důvodů - jeden z nich je "náboženství" a druhý je "zdravý rozum".
Opět příklad : křesťani tvrdí : "nepokradeš" - znamená to však : "neprodáš zmatenému důchodci předražené hrnce za 60 000" ? A pokud budeme právně-pozitivističní extrémisti, můžeme namítat : Kde v zákoně je napsáno, "že je to zakázáno" ?
Ergo je to jako v Matrixu - i při dodržování všech pravidel zbyde "malý nedořešený zbytek". Jsou v principu tři možnosti jak s takovým zbytkem zacházet :
- Nadále jej zmenšovat neustálým vymýšlením dalších a dalších pravidel, čímž dopadneme jak předvídal Pepa Nos. Tedy neustálým bojem za práva lidí dělat COKOLIV, ocitli jsme se ve společnosti, kde je předpisy regulováno VŠE a tudíž zcela svobodně nelze dělat NIC.
- Zapojit "zdravý rozum". To má jinou slabinu - neexistenci "společenské smlouvy". Zdravý rozum se totiž pohybuje v kategoriích co je "obecně považováno" za přípustné a co ne. Pokud odmítnete kritéria "obecného mínění" jako "omezující svobodu jednotlivce", jsme zase na začátku. Na všech stupních se nikdo neprotiví zákonu a přesto je důchodkyně okradena ( Židi spáleni v koncentráku - ale to už je extrémní příklad ). Společenská smlouva byla kdysi založena na náboženství a tradicích, ale tato "nepsaná pravidla" dnešní "bojovníci za svobodu jednotlice" zrušili a tím nás vydali peklu "psaných pravidel na každý prd".
- Nakonec je možné přípustit, že zákony a pravidla tak úplně a "doslovně" neplatí. A že pozitivistické právo aplikované na 100.00 % je blbost a že své místo maji "duch zákona", "přizozené právo", "dobré mravy" nebo historické precedenty - opět s námitkou neexistence "společenské smlouvy", nebo spíše existence dvou paralelních systémů "obecné přijatelnosti" - jednoho pro vládnoucí elitu zahleděnou do světa a druhého pro "prostý lid", který je prací "tady a teď" z daní živí.
Teď zbývá prostor na ironické otázky : Jistě jste svědky snahy pravidly a ( ISO ) směrnicemi regulovat vše. To samozřejmě dle Gődelových vět nelze. Pokud se v tom pokračuje za určitý limit, vede to k přeregulovanosti, zkostnatělosti, nevýkonnost, neschopnosti improvizovat, přizůsobit se, atd..... Moje zkušenost je, že pokud rigidním osobám milujícím "jasná pravidla" toto pracně vysvětlíte - dostanete odpověď : "neschopnost improvizace vyřešíme vypracováním směrnice o improvizaci". Ale zásadní otázka je jednodušší a hlubší : "jsou si lídři společnosti těchto věcí vědomi" ?
Jsem přesvědčen, že ne. Dneční politici zapoměli přísloví našich babiček : "výjimka potvrzuje pravidlo" a mají fobii ze, zdravého rozumu a spontánního průběhu věcí. Proto můžeme očekávat, že za pár ( desítek ? ) let budou evropské státy nehybně zkostnatělé, ale jejich parlamenty budou "problém řešit" chrlením desítek tisíc stran předpisů, které kvůli neřešitelným vnitřním rozporům ani nepůjde uvést v život.
pb | 1. března 2016 v 10:53
No a kde je teda to rozmedzie, kde má prestať platiť zákon a má sa začať uplatňovať zdravý rozum? Tá hranica by sa mala určiť zákonom... ;-)