Můra paní ministryně Marxová-Leninová pracuje na rozvrácení společnosti ještě do voleb - alimenty bude platit stát - rodina je když kdokoliv šuká kohokoliv, koho vyhodí z práce - je za půl roku žebrák, kdo tam nikdy nenastoupí ( jako celé vedení ČSSD + 3/4 Romské komunity ) má zajišteny nadprůměrné příjmy od státu atd. Proto jsem se vážně zamyslel "jak by se to mělo dělat" a vymyslel jsem následující :
Jak by měl vypadat stát, proti kterému bych neměl žádné větší námitky ?
- Legislativa, která neuráží zdravý rozum ani "dobré mravy"
- Legislativa, kterou v hrubých rysech obsáhne každý občan. Tedy né 5 000 stran Euro-vyhlášky o prodeji zelí.
- "Orgány sátu" které umí a chtějí vynutit striktní a spravedlivé dodržování této legislativy. Tedy pro Andreje Babiše, ČSSD a jejich sponzory, Antifa-feťáky, mně i vás - platí stejná pravidla.
- Stát, který se nesmolí do každé blbosti. Tedy né EET ani 5 000 stran vyhlášky o prodeji zelí.
- Stát, který nedusí lidi - tedy né žádné "punkové pekařky" které pečou cukroví ilegálně, neboť inspekce soukromých kuchyní by neuživily "kontrolóry z 99 úřadů" a tudíž pečení k veřejnému prodeji je v soukromé kuchyni zakázáno.
Když jsme u toho posledního bodu - ve starých zlatých dobách jezdilo do špitálu průměrně 60 kontrol za 52 týdnů roku. Nyní už se "kontrolní úředníci" domlouvají a jezdí v četách čítajících 20-30 osob pronajatým aubotusem, protože u špitálu ani není místo pro parkování tolika "služebních vozidel" Přesto audit našel až 700 miliónů neoprávněně vydaných peněz - z nichž většina vznikla bez zločinného pozadí, čistě kvůli úchylnosti legislativy, ale jisté procento jsou neoddiskutovatelné zlodějiny. Jaká tedy je "kvalita" práce takových kontrolórů ?
OK tedy stát dle bodu 1-5 by mně osobně vyhovoval, ale jednak není jisté, že by vyhovoval všem ostatním a navíc pokud bychom ( ve šťastné halucinaci ) k takovém státu začali směřovat - neznamenalo by to, že ty stovky tisíc kontrolórů, kteří mají v obskurní vyhlášce "svůj paragraf", jehož nesmlouvavou kontolou působí hrůzu ( a škodu ) prostému lidu, by jen tak zmizely. U těch bychom museli osoba po osobě, "ouřad po ouřadu" rozhodovat koho nechat a koho poslat z Prahy do průmyslu. Je tedy zjevné, že kromě mnou propagované odvahy prohlásit "Tohle dělat nebudeme", bylo by vhodné mít i nějaké veřejně známé rozhodovací kritérium jak zjistit "co tedy dělat budeme".
Ještě než se pustíme do teoretizování - jeden anti-příklad - jak vypadá společnost, kde nejsou kritéria, co dělat budeme a co ne - a to je dnešek. Představte si ty ubohé matky samoživitelky. Nechají se zbouchnout a chlap jim uteče, pak se těžce protloukají životem. Ony i děcko tím trpí. Nemá jim stát pomoci ? Určitě ano. A kolik jim má pomoci ? Hodně když jsou to takové chudačky.... A výsledek - nejenom, že se lidi "neženou do ženění" a nemají tolik dětí, kolik by hravě zvládli, protože žijí v nejistotě, neb partner(ka) dneska je a zítra není, ale dokonce páry které žijí nesezdané pospolu se tváří jakože "ženská má trvalé bydliště u maminky", aby před úřady vypadala jako "zbouchnutá opuštěná" a dosáhla tak na dávky, na které spořádaně žijící - ženatí / vdané - nemají nárok. Je tedy podpora svobodných matek "v souladu s dobrými mravy" nebo ne ? A je to v zájmu udržitelnosti státu ? Nebylo by lepší, kdyby stát bouchnul do stolu a řekl "dávky platíme až po předložení oddacího listu" ?
Stejné je to ve všem ostatním, co se dneska složitě řeší - Rómové, hendikepovaní všeho druhu , homosexuální sňatky a adopce, Barnevernet atd. Vždy jsou aktivisti křičící "ještě ještě" až dojde k absurditě, kdy ( často jen virtuálně ) "hendikepovaná" menšina má větší práva, než většina, která systém společnosti udržuje v chodu.
Jaká je tedy moje představa ? Když už máme státní správu zaplevelenou sociolóógy a sociálními pracovníky, kteří se tváří jako věda, ačkoliv nejsou - dejme těmto lidem práci která bude "k věci" tedy definovat "typického Čecha" ve smyslu toho z jakých osob má Česká republika největší užitek. Tato skupina by potom ve VNITROSTÁTNÍM právu měla mít to, čemu se v MEZINÁRODNÍM právu říká "doložka nejvyšších výhod" - stát by se zavázal, že nikomu neposkytně větší práva, prachy ani úlevy, než těm lidem, které si sám pro svůj provoz definuje jako ty nejužitečnější.
Je vám jasné, že celý proces by měl nejméně dvě etapy. Nejprve bychom definovali "typického Čecha" sociologickým výzkumem. Samozřejmě že je těžké určit na absolutní stupnici kdo je "nejužitečnější" ale dají se docela spolehlivě udělat stovky a stovky drobnýh studií z koho má stát větší užítek : Z "dětných" nebo z "bezdětných", ze svobodných nebo ženatých, z pracujících, nebo z dávky beroucích. Z podnikatelů, nebo ze zaměstnanců ?
Druhá etapa by samozřejmě byla ta, že pokud by například stát zjistil, že nesezdaní se v signifikantním procentu neberou, jen aby dosáhli na dávky - dávky pro ně by snížil, nebo by v rámci "doložky nejvyšších výhod" stejnou sumu těchto dávek musel platit i sezdaným. Naopak pokud by nějaká minorita chtěla práva navíc z titulu svého hendikepu - stát by měl "míru" kolik práv ( nebo peněz ) jim dát, aby nepřešvihl předem známý limit.
Tím by stát nejenom tlačil na ten způsob chování, který je "společensky udržitelný" ve smyslu teorie her. Navíc by sociologickou "hňahňačku" kdy humanistí "bádají" a nic z toho není rozdělil na řadu drobnějších a smysluplnějších úkolů typu má stát vice užitku z manželství muž+žena, muž+muž nebo žena+žena ? A navíc každá menšina a aktivisti za ni křičící by mohla předem odhadnout jaké jsou šance na prosazení jejich požadavků, což by patrně velice vyčistilo diskusi o společenských problémech.
Nastává obvyklý odstavec proč tohleto nikdy nebude. Jednak samozřejmě platí že "účinná řešení jsou politicky nepředstavitelná" a potom bychom se asi s "nejvyššími výhodami" dostali brzy do xenofóbních, rasisitických, nacistických a fašistických vod typu : Je správné platit sociální dávky za ne-práci ? Pokud ano - jaká je vlastně hodnota volného času, který ne-prací vzniká ? Neměly by se dávky o tuto hodnotu snížit ? Atd.
Nicméně nakonec je vhodné ještě rozebrat proč by stát měl až cynicky trvat na kritériu užitečnosti a taky na kritériu dlouhodobé udržitelnosti společenských pravidel. Ačkoliv to anarchisti z a2larmu označují "volání po vládě pevné ruky" - stát bychom neměli příliš oslabovat - jednak se bližíme k okamžiku, kdy právo šaríja střetne se s právem na "teplý sňatek" a pohled do historie naznačuje pravděpodobného vítěze. Poražený pak bude vděčný za ochranu státem, který měří všem stejně. Navíc je tu druhý aspekt. Zhroutí-li se lokální státní moc - co nám zbyde z mezinárodních struktur ? Bude to více než blábolící Euro-úřednictvo a 5 000 stran směrnice o prodeji zelí ?