Už jsem se zmiňoval o tom, že jsem prvního psa dostal 20. června 1982. Mám tedy s přestávkami 32 let zkušeností se psy, a také s jejich páníčky. Zdánlivě se zdá, že psi i lidi jsou "pořád stejní" takže proč psát o historii "pejskaření". Vtip je v tom, že pozoruju neustálou změnu způsobu chování na lidské i psí straně vodítka a tento aspekt vlastnictví psa svérázným způsobem odráží celou společnost.
Kapitola 1. pejskaření za bolševika:
Takže si přestavte že jdu se štěňátkem o prázdnáních 1982 hrdě po "Polní ulici" a naproti jde "důchodce pejskař" samozřejmostí bylo pozdravit, a pak většinou nastala otázka - z jedné ze stran - "můžu ho pustit" to jako jestli se oba domluví, že své psy na chvíli pustí "aby si polítali". Téměř automatické bylo oboustranné ANO případně omluvné - já toho svého pustit nemůžu on je zlý na cizí psy - jasně řečeno - jednoduše vyřešeno.
Pokud bylo běžné "psa pustit" musela být vyřešena taky technologie jak řádící psy od sebe odtrhnout a vydat se každý původním směrem - proto bylo automatické, že alespoň jeden, ale spíše oba psi zvládali minimálně přivolání a často taky příkaz "sedni", aby se zklidnili a dali se uvázat zase na vodítko. Nic více nic méně - pokousaných psy bylo stejně jako dneska, akorát holčička mapůl sežraná vlčákem nebyla hlavní bod zpráv na soukromé televizi.
Kapitola 2 pejskaření za divokého kapitalismu:
Zdánlivě se příliš nezměnilo, ale objevili se potetovaní idioti s pitbullem (čímž myslím všechna bojová plemena). Problém totiž není v psovi, který je tisíce let šlechtěn, aby "přijal otisk" svého pána. Problém je v pánečkovi - pokud tento je zanedbaný debil, zcela bezvýznamný a lidem spíše pro smích - stále ještě může - dle svého názoru - "vzbuzovat vážnost" hrůzou jdoucí z jeho psa. Takže divoké bestie zmítající se na vodítku nebo vyvádějící za plotem nejsou výsledkem "zanedbaného výcviku" - naopak si myslím, že na vyvádění většiny z nich jsou jejich pánové hrdí - takový pes je v kategorii zbraně, která může kdykoliv vystřelit. Takový pes je daleko nebezpečnější než pes služební, který má "kousání" spojeno s konkrétní situací typu "zadržení pachatele" kterou neustále nacvičuje a mimo tyto situace se chová relativně slušně.
Ve stejé době se TV NOVA a další začali vyžívat v vyžívá v historkách typu "pes sežral děcko" a v Blesku najdete detailní fotky potrhaného obličeje i s odklopeným krvavým kožním lalokem. Část těchto událostí jsou "nehody z vyšší moci". Drtivá většina je ovšem výsledek výcviku psa jeho pánem a někdy taky chování příslušného děcka k psovi - pokud čtete, že pes pod střelbou kamením - bolestí přeskočil 2 metrový kotec a pokousal 12 letého střelce - co si o takové situaci myslet ???
Výsledkem byla a je všeobecná panika - i ze "štěňátka Bobíka" který vzhledem barvou i způsobem pohybu pripomínal spíše morče měli někteří lidi nelíčenou hrůzu a žádali všechna bezpečnostní opatření včetně náhubku.
Kapitola 3. pejskaření za neonormalizace.
Pejskaření v posledních letech je ryzí utrpení. Díky samonavíjecím vodítkům se objevila kategorie psů, kteří "neumí vůbec nic" a tím myslím "opravdu nic" !!! Samonavíjecí vodítko totiž "dává svobodu" - nemusíte pejska nic učit - prostě si jenom koupíte pejska, takové váhy a velikosti, kterého na vodítku zvednete ze země a situace je vyřešena. Typický dnešní "pejskař" je otrávený důchodce, který má otráveného psa, který neumí jediný povel !!! Byli v minulosti psi, které nikdo necvičil - šlechtické smečky loveckých psů a tak, ale dnešní situace se samonavíjecím vodítkem je daleko horší - to že "pes neumí nic" téměř vždy znamená, že ani "majitel neumí nic". Kolik bab důchodkyň vykládá o svém psovi : "a jak mi rozumí - jenom promluvit", ale přitom nerozezná základní signály - agresivitu, strach, radost, výzvy ke hře ani u vlastního psa - tím méně u cizího. Čivava - mrtvá hrůzou z velkého psa - cení zuby v defenzivní hrozbě a panička to hrdě komentuje slovy "dívejte se jak je odvážná" .....
Manželka nevěříla jak je situace špatná takže když Maxík začal poprvé relativně spolehlivě přibíhat na přivolání (ve 3 měsících !!!) udělali jsme průzkum bojem. Venčili jsme "jako za Jakeše" s otázkou "nechcete svého psíka pustit ať se proběhnou" - 100% psíků na samonavíjecím vodítku nikdy nepoznalo volnost bez vodítka, neb je nelze pustit, protože není prostředek jak je potom chytit, protože je nelze na rozkaz přivolat !!!
Kapitola 4. pejskaření v budoucnu.
Když byly mé myšlenky nejčernější asi se něco stalo a situace dospěla k nějakému vrcholu, protože se objevili "mladí pejskaři" - často podstatně mladší než já, kteří pochopili že "svoboda je poznaná nutnost" a svým psům chtějí dopřát svobodu tím, že je vycvičí, aby je nemuseli neustále tahat na vodítku. Máme na sídlišti jednoho dokonale vycvičeného a velice mazlivého pitbulla, potkávám slečnu, která úporně driluje Yorkšíra k základní poslušnosti - a mnoho jiných - snad se nakonec situace ustálí k nějakému rozumnému kompromisu.
Poznámka při druhém čtení - dnes se šíří pověst, že border collie je nejinteligentnější pes. Taky jsem si ji kdysi chtěl koupit, abych vyzkoušel jestli je opravu tak snadno cvičitelná, jak se říká. Pak jsem viděl seanci majitelů border collií a nadšení mě poněkud přešlo - páníčci totiž velice kriticky hodnotili jestli se na povel "lehni" podlomí pod psem všechny nohy za 50 nebo 100 milisekund a běžné psí projevy jako otočení hlavy za naším procházejícím psem - brali jako těžkou újmu na kázni a pořádku. Proto bych si dovolil poznamenat, že opakem nevychované minibestie na samonavíjecím vodítku není robotický psík Aibó, jak by si mnozí mohli myslet.
Karel | 28. října 2014 v 10:31
Tož jako pejskař to vidím podobně.
Trochu nesouhlasím s těmi pitbuly, dle mého názoru problém je i v samotném plemeni a nejen pouze v pánovi. Přinejmenším v tom, že v kousnutí čivavy a pitbula je rozdíl. Kdyby bylo hypoteticky referendum o zákazu bojových plemen, přidal bych se na hysterickou stranu.
Bojový pes nemá na ulici co dělat i kdyby byl stokrát vychovaný a jeho pán tisíckrát disciplinovaný geek, který onoho psa chová pouze z lásky k plemeni. Podobně jako po ulici nesmíme nosit nabitý pancerfaust.
Jinak samonavíjecí vodítko je zlo, svatá pravda. Psovi svobodu nepřináší, naopak jej ochuzuje o pevný kontakt s pánem. Normální pes má chůzi na vodítku rád a nevnímá vodítko jako omezení, nýbrž jako ochranu. Náš pejsek připnutí na vodítko aktivně vyžaduje při pohybu v hustém silničním provozu :))
Ovšem náš pes je nejlepší, to je jasná věc.