Už jsem to omílal mnohokrát - nejprve renesance, potom osvícenství, potom marxismus-leninismus, potom moderní řízení ve Fordovském stylu, potom ISO standardy, potom..... Všichni opakovaně přicházejí s "paradigmatem", že věci se mají neustále zlepšovat. Navzdory ( kvůli ) neustálému zlepšování jsme opakovaně svědky, že mnohé věci se "zlepšováním" dostaly až ke krizi a krachu. Příkladů jistě vidíte kolem sebe spoustu. Proto považuju za nutné znovu probrat otázku "cesty vpřed" a zejména cimrmanovský fenomén "jdu na sever a najednou jdu na jih", protože Země je kulatá.
1. Fenomén eskalace
Jistě znáte filmy o Bartáčkových a Novákových - chcete nenápadně naznačit sousedům, že nejste póvl - jako oni - ale že jste "lepší lidi" ? Pozvěte je na návštěvu, veďte snobské řeči a servírujete šampaňské a kaviár. Oni musí dokázat, že jsou ještě lepší, tak budou servírovat marinovaného úhoře - atd... až po několika kolech skončíte u lanýžů, pečených vlaštovčích hnízd a ryby fugu. Dnešní korporátní sféra je plná takových - usměvavě-intrikujících jedinců, kteří navíc musí prokázat "proaktivitu" takže je zjevné, že pokud nějaký krok vede ke zlepšení věcí - bude se v rychlém sledu neustále opakovat, aby se na něm každý kariérně přiživil, až "najednou jdeme zase na jih". Namátkový příklad - od středověkého: "děti jsou majetkem rodičů" - přes novější: "i děti mají občanská práva" - jsme došli až po: "jestli nedostanu ajfoun - udám fotra OSPODu".....
2. Fenomén neomylnosti
Takže desitíky let jsme hnali vpřed nějaký proces: "computerizace", "dětská práva", "vzdělanostní společnost" a najednou tady máme kyber- byrokracii, cenzuru a fízlování, fetující parchanty, nepoužitelné teatrology.... Prostě jsme to přešvihli. Co tedy budeme dělat ? Vrátímě se "poněkud zpět" - k poslední "stabilní verzi systému" ? Absolutně neexistuje - to by přece znamenalo, že "někdo udělal chybu" a z té chyby musí vyvodit důsledky. Přesněji řečeno - draví kolegové / oponenti dle bodu 1. vyvodí důsledky za něj a rozsápou oslabený kus. Tedy varianta, kdy někdo vysoupí a řekne "Soudruzi ! Právě jsme překročili lokální optimum ! Dalším postupem vpřed bude všechno jenom horší ! Vraťme se o krok zpět ať zůstaneme na lokálním vrcholu a získáme čas zvolit jiný směr !" - tento fenomén prostě neexistuje a mám obavy, že ani existovat nebude, protože 100% populace přece jsou lidi neomlyní, kreativní, proaktivní, geniální, protože na to vystudovali ty 3 ( snadné ) vysoké školy - ne ?
3. Lokální optimum a vícerozměrný prostor.
OK - takže pod vedením proaktivně-neomylně-geniálních lídrů jsme došli do řiti a vrabci na střeše čimčarají, že je třeba vrátit se o pár ( mnoho ) kroků zpět. Jak se tedy vrátíme na vchol hory, aniž bychom udělali krok zpátky ? Uděláme "cimrmanovský úkrok stranou". Nepovedené "geniální řešení" necháme vyhnít a pak se nenápadně vrátíme k předchozímu stavu ? Lze to ? Bohužel nelze ! "Prostor možných řešení" se často zjednodušeně popisuje jako krajina s vrcholy a údolími, ale lepší představa je trojrozměrný, nebo dokonce více-rozměrný prostor - něco jako hlubiny moře, kde hustota sardinek, kterými se živí tuňák je v každém bodě jiná. ERGO - pokud uděláme úkrok stranou s pokusem o návrat jinou cestou - můžeme se z hlediska jedněch souřadnic ocitnout v bodě původního optima, ale z hlediska dalších souřadnic už jsme někde jinde. Příklad : Mozek vyléčeného alkoholika není identický s jeho vlastním mozkem než začal chlastat, nebo z korporátní sféry : "kontra-směrnice" nezruší tak zcela vliv blbého nařízení, které uvedlo firmu v chaos.
4. Fenomén špičky pyramidy
Když už jsme tedy u té zjednodušené představy "prostoru možných řešení" jako krajiny - není těžké si uvědomit, že vrcholy lokálních optim mají daleko menší plochu než údolí kolem nich. ERGO pokud vás někdo ( v rámci "proaktivity") nutí "vymyslet cokoliv" - je vysoce pravděpodobné, že to bude horší než současný stav. Tomuto fenoménu, původně odvozenému ekonomy se též říká : "Zákon klesajícího marginálního užitku".
Jako obvykle končím vyčerpán, ačkoliv matematicko-společenských fenoménů tohoto typu je kolem nás spousta. Proto bych si dovolil jen stručnou "Kubáčovu radu lídrům společnosti" :
- O změnách přemýšlej často, ale dělej je zřídka.
- Pokud musíš něco změnit ve velkém - zkus nejprve experiment v malém.
- Když "to nedopadne" - včas a otevřeně přiznej "byla to blbost".
- Náhodné průšvihy neřeš zaváděním "nápravných směrnic protí náhodě" - jejich vedlejší účinky se časem stanou zdrojem potíží.
- Vadné prvky systému neopravuj přidáváním dalších ( potenciálně vadných ) prvků, ale zruš je bez náhrady.
HMMM : když to čtu tak mám pocit, že to je seznam věcí, které současní "Euro-Manažeři / Euro-Lídři" dělají až jako poslední, teprve když strach z toho že budou zlikvidování "nespokojenou veřejností" přesáhne strach, z likvidace "neomylnou většinou" uvnitř vlastní firmy / politické strany.
Poznámka při druhém čtení : Byl jsem příjemně překvapen, že politolog Petr Robejšek patrně má elementární anung o matematice, jinak by totiž nezaložil politickou stranu "Realisté" která se ohání Paretovým pravidlem. Teď je jenom otázka jestli jejich slogan : "20 procenty regulace dosáhneme 80 procent efektu" ( a na zbytek "řízení každého prdu" se záměrně vykašleme ) - není jenom aktualizovaná varianta neblaze proslulého "Ano bude líp".